Přátelé, káva a smích

14. května 2018 v 0:36 | Raquš |  Úvahy
Co je štěstí? Je štěstí snad ukryté ve smíchu těch co milujeme? Skrývá se v dobrém jídle, v dechberoucí architektuře nebo v tom batohu, s kterým na zádech procestujeme svět?

Dá se pevně uchopit, pojmenovat či popsat? Můžeme ho skutečně nalézt, můžeme se ho dotknout, cítit ho? Každý nejspíš nálezáme štěstí v jiných místech nebo věcech.

Pro mne se vždy skrývalo v posezení s mými nejbižšími, být obklopen správnými lidmi a jen si tak povídat třeba hodiny, dny, týdny.

Rok zpátky jsem ležela v trávě, dívala se na hvězdy, v sobě jsem měla půl láhve absinthu a obloha mi přišla neskutečně krásná. Vzpomínám si, jak ve tři ráno zářila, a v tu chvíli jsem si byla jistá, že nikdy nezářila tak jasně, jako ten večer. Vedle mě ležel kamarád. Tráva byla mokrá, ale mně to bylo fuk.

Vzpomínám si, co mi tehdy řekl. "Budeš mi chybět. Ani nevíš, jak moc." Možná jsem byla opilá ale ty slova se mi vyryly do kůže a zůstanou v ní, stejně jako ta vzpomínka, zůstane v mé paměti.

Alkohol není nutností. Jen svým způsobem, nám někdy pomáhá se uvolnit, bourá zábrany. Podstatné bylo, že to byl jedinečný okamžik a byla jsem tam s někým na kom mi záleželo. Někdo má dobrou rodinu. Někdo ale ne. Proto si tak vážím přátel, přijde mi, že jsou rodinou kterou si sami zvolíme.

Není tam žádná povinnost z krevního pouta, ty lidi jsou součástí vašeho života, protože vy si to tak přejete. Dělají vás šťastnými. Milují vás, takovým způsobem, jak to umí jen přátelé. Záleží jim na vás, Pláčeme s nimi, smějeme se, někdy děláme hlouposti.

Těch vzpomínek mám tolik. Noční přelézání a tajné koupání se ve čtyři ráno na městském koupališti ve Španělsku. Tajné plížení se z babiččina bytu. Nekonečné procházky, které nikam nevedly a pomáhaly nám se najít. Graffitti, které ve jménu našeho pouta, stříkáme na zeď polozbořilé dědovy chalupy.

První opíjení se. Depresivní rozhovory pozdě v noci, které končí útěchou. Vést kamarádku opilou a bosou domů, zatímco se smějete jako blázni. Ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

To jak jsme po sobě klacky házeli žabinec a jak pak můj nejlepší kamarád, kluk kterého znám už přes deset let, na ten klacík napíchl psí bobek a běžel s tím za námi po poli.

Pravda je, že přátelství jsou úžasným darem. Dávají nám zážitky, vzpomínky, příběhy. Dávají nám místo na tomhle světě. Díky přátelům se měníme, rosteme. Někteří přibydou a spousta jich postupně ubyde. Časem se naučíme rozlišovat přátele a známé. Ale ty vzpomínky, ty pocity, to vám nikdo nevezme.

Ano, svou rodinu miluji. Jsou pro mě, aspoň ti členové, kteří jsou se mnou v kontaktu, tím nejdůležitějším. Ale přátelé mají v mém srdci zvláštní místo a moc si jich vážím. Svých kamarádek spisovatelek, se kterými se můžu bavit o Marvel filmech a fantasy příbězích, které vymýšlíme. Svých kamarádek utržených ze řetězu, díky kterým jsem běžela ulicemi a kráva mě skoro nabrala rohy. Těm, kteří mi řeknou.. toho panáka ještě zvládneš, těsně předtím, než si skoro namlátím a hlavně, ti co se tomu pak se mnou zasmějí.

Jsem mladá, užívám si života a mám se po dlouhé době zas ráda. Děkuji za to rodině, přátelům, uspokojivé práci, skvělé škole... Jsem konečně ŠŤASTNÁ.

 

Útržek z deníku

7. května 2018 v 0:12 | Raquš |  Začít odznova
Co to dělám? Co se mi děje? Už nejsem ta chytrá holka, která byla dobrá ve všem, co jí bavilo. Měla dobré známky, četla a snila o psaní knih a studování práv a medicíny najednou. Měla jsem snad nereálné cíle? Ano. Přecenila jsem se. Co tu dělám? Na tak složité škole? Snažím se být, spíš vypadat jako inteligentní, vzdělaná a tolerantní dívka, trochu jiná dívka, která miluje knihy a která má opravdové přátele a zábavný život. Jsem jako holčička, která si hraje v máminých šatech. Oblékám si fráze, jako bych snad znala tajemství života. Ztratila jsem se v tom, co jsem chtěla být, a co lidi chtěli abych byla.

Kdy se můj život začal rozpadat?

Řekli mi, ať už přeskočím list, ať vyrvu vzpomínky, bolest, vzdychy poschovávané ve tmě noci. Někteří říkali, ať spálím celou knihu, ale nepomáhalo to. Nemůžeš zničit minulost, protože to nikdy není jen minulost. Slova zůstala vyrytá do kůže, jako tetování, které mohu vidět jenom já. Mohla bych to ukázat někomu dalšímu? Mohla bych svléknout svou kůži a ukázat mu to nejtemnější ze svého já?

Všichni jsme plní temnot, bezvýchodných uliček a bolestí. Chceš slyšet, jak odkapává krev po mém těle? Chceš mě pohltit a nechat mě bez dechu, utopit mě v žalu?

Potrestej mě svým tichem, protože na křik už jsme si zvykla. Od doby, co jsem zničila nitky, které mne vedly, mnou všichni pohrdají a já si musela zvyknout. Všichni mě podceňují a uráží. Vím, že nikdy nebudu chytrá holka, přijala jsem to před lety. Ani nebudu krásná. Je mi ze mě zle. Vidím se v zrcadle a chce se mi brečet.

Vždycky se mi líbily rozbité věci, ale kdo by chtěl něco tak pokurveného jako jsem já?

Ty spálené stránky...zcela nevymizely. Po nocích, těsně před spaním, načapávám své rty, jak odříkávají ty zapomenuté verše zcela potají.

Toto je tak specifické na člověku. Být smutný, když vzpomíná na šťastné chvilky. Je to jako text písně, která nevychází z tvé hlavy a šílíš z toho.

Chybí mi ty dny slepého štěstí. Noci, kdy jsem mohla v klidu spát. Mám strach. Nevím co dělat, abych se necítila mrtvá zevnitř.....

Toto je kousek.. z textů, co jsem si psávala, když jsem ještě studovala ve Španělsku. Byla jsem dost vnitřně rozervaná, ale dost se to návratem sem zlepšilo.

Princezny jsou taky fajn

4. května 2018 v 11:54 | Raquš |  Úvahy
"Hledá se princ, nebo princezna pro bisexuální princeznu. Zn., Spěchá."

Přijmout mou sexualitu bylo těžké. Určitě to nebyla nejtěžší věc v mém v životě, ale nebylo to snadné. Moji přátelé gayové mi často předhazovali, že jsem oproti nim ve výhodě. Nemusím se bát posměchu, ani stereotypizací. Nikdo nepředpokládá, že budu mluvit pisklavým hlasem, nebo se kroutit jak balerína.

No, a tady si je dovolím zastavit. Není to pravda. Být bisexuálka, ačkoli je to přijímáno lépe, než být homosexuál, má své nevýhody. Za prvé velké množství neinformovaných lidí si myslí, že je to jen určitá nerozhodnost, fáze kterou si projdete a budete zas "normální". Někdo mně velmi blízký, mi zas řekl, že je to jen přehnaná zvrácenost.

Pak je tu druhá skupina lidí, ti zas přímo doufají, že vy netoužíte po ničem jiném než si s nimi a jejich partnerem/partnerkou dát trojku. Nebo se s někým líbat, případně něco víc, zatímco se ten druhý dívá. Ne, díky, nejsem kus masa, mám taky emoce a zábrany.

Pak jsou tu také časté falešné představy, nebo nepříjemné reakce lidí, na kterých vám záleží, když se to dozví. Kluci většinou řeknou hustý a holky to proklaté: "Takže se ti líbím?" Na čež když odpovím ne, přichází dotčené "A proč?"
Ano, přitahují mě ženy, ale to neznamená, že mě "rajcuje" každá moje kamarádka. Vsadím se, že kluci nespí s každou holkou, co znají a ani holky nespí s každým svým kamarádem.

Takže ať se na to podíváte jakkoli, každá orientace má dnes nějaké nevýhody. Když jsem se o toto téma víc zajímala, moc se mi líbil jeden obrázek, který jsem našla. Byl na něm muž a ten držel v rukách papír, na kterém stálo: Má dcera je krásná, inteligentní, vzdělaná, soutěživá, ambiciózní, šikovná a pracovitá žena, ale je tvůj problém jestli jediné, co si k ní přiřadíš, je to, že je lesba.

A to přesně se tu snažím říct. Jsem bisexuálka. Ale to mě nedefinuje jako osobu. Taky jsem praštěná, kreativní, mám smysl pro humor a jsem velmi tvrdohlavá. Tak proč škatulkovat?

O své bisexualitě vím asi čtyři roky a není to něco za co bych se styděla. Přesto mi přišlo příhodné o tom mluvit v rámci tohoto článku, protože tématem je princ na bílém koni. No, a co takhle princezna?

Od mala nás pohádky učí, že princeznu zachrání statečný princ. Abych se přiznala, zatím jsem žádnou lesbickou ani homosexuální Disneyovku neviděla a docela mě to mrzí. Žijeme v době, kdy by mělo být zcela samozřejmé, že naše sexualita je součástí naší osobnosti. Nenávidět někoho, protože je gay, nebo lesba je jako nenávidět někoho, protože je levák. Směšné, že?

Ideál chrabrého prince, asi všichni známe. Krásní, silní a milující hrdinové, kteří zahoří láskou a spasí svou princeznu z rukou nejhorších démonů. Ale pohádky nás také učily, že silné a krásné jsou i ženy. Například Ariel, která na začátku příběhu prince zachrání, Mulan, která se v přestrojení za muže, stává silným vojákem ale i například z těch novějších Rebelka, nebo Elza.

Ženy jsou také princezny a mohou se také zamilovat do jiných, krásných a silných, nebo něžných a křehkých bytostí stejného pohlaví. Láska je láska a v den, kdy se odvážíme to ukazovat už odmala dětem, v den kdy pochopíme, že Sněhurku může polibkem probrat žena a že se místo do Popelky mohl princ zamilovat do jednoho z rytířů, kteří byli na plese, v ten den se snad nikdo nebude muset stydět a bude moct vzít svého partnera/ku za ruku beze strachu nebo studu.

Nakonec...je jedno, kdo na tom "koni" jednou přilítne do našeho života. Hlavní je, aby nás miloval a zůstal v něm...


 


Sex

24. dubna 2018 v 22:02 | Raquš |  Úvahy
Znáte ty lidi, kteří jsou na tomhle světě, jen aby druhým ubližovali? Je jich nepochybně mnoho, ale člověk, přesněji kluk o kterém je můj příběh, byl jiný než všichni ostatní.

Jmenoval se Felix a stejně jako jeho jméno byl jedinečný, nezapadal do stereotypu. Jsou to už roky, co mě opustil a odešel na jedno ze svých mnoha neskutečných dobrodružství, ale pořád jsem schopná vzpomínat na detaily, nedokonalosti na jeho pleti, na každou pihu, barvu jeho očí, která se měnila, když byl se mnou a dokonce i silnou mužskou vůni, která mě sváděla do jeho nejhlubší temnoty.

Vzpomínám si, jak jsem svírala jeho záda, zabodávala mu nehty do kůže a zanechávala za sebou unikátní podpis, jak mne kousal na krku a prosil, abych nepřestávala, mé boky proti jeho a na chvíli jsme přestali být on a já a byli jsme prostě MY. MY jak velké to slovo je, a jak krátké zároveň.

Třásli jsme se vzrušením a s každým vzdechem jsme společně pronásledovali orgasmus, který se blížil jako bouřka v dusném létě. Tu noc jsem volala boha více, než za celý svůj život, křičela jsem na něj a jsem si jistá, že kdyby nějaký byl, tehdy by mě vyslyšel, ten večer se poprvé člověk dotkl hvězd, jako ateistka jsem uvěřila na zázraky.

A bylo mne slyšet. Všichni naši sousedé s námi žili ten zázrak a zdi se třásli, možná se jen snažili napodobit pohyby našich těl.

Nevěděla jsem, co může vydržet lidské tělo, netušila jsem, jak moc se mi to může líbit a líbilo se mi to, líbilo se mi zkoušet, ochutnávat jeho pot, krmit se jeho polibky, jako bych celý svůj život byla mrtvá a vše mě mělo dostat právě do té chvíle, jako bych snad našla smysl všeho a přitom nevěděla nic.

Svírala jsem ho stehny, snad ze strachu, že zmizí a už mi nikdo nepřinese takové potěšení. Bylo to jako probuzení. Ten večer jsme se nemilovali. My jsme dělali něco, co se slovy prostě popsat nedá. A bylo to neskutečné.

Nikdy víc jsem ho neviděla. Zmizel z mého života, bez dopisu na rozloučení, bez vysvětlení nebo mobilního čísla rychle naškrtaném na staré účtence z čínské restaurace. I přesto...

Je to kousek něčeho co píšu, co myslíte, mám pokračovat?

Jsou lidé od přírody poutníci?

23. dubna 2018 v 10:26 | Darya |  Úvahy
Jistě znáte tu klasiku, muž a žena se vezmou, koupí si dům, mají spolu krásná (často velmi nesnesitelná) mimina a dožívají svůj život ve svém domku se zahrádkou a starým stromem u příjezdové cesty. Když zestárnou jezdí tam vnoučata a jejich dospělí potomci se jednou za čas najíst pod záminkou, že chtějí vidět svou rodinu zas pohromady, i když většinou se jedná spíše o to, že se jim nechtělo vařit oběd. Není na tom nic zlého, je to hezké, jen je zarážející, když i po odstěhování jsou častěji u vás než ve svém domě.

Ale o tom tu psát nechci. Jde mi o to, že všichni známe ten zažitý model, tu šablonu, kterou bychom se měli řídit, krmí nás tím americké filmy a seriály, dávají nám recept na štěstí, ale ingredience, které k němu potřebujete, nejsou nikde k zakoupení.

Snažit se honit za ideálním partenerem a ideální rodinou je jako chtít natrhat jahody v prosinci. Přeji hodně štěstí.

Když jsme mladí, máme touhu pořád se za něčím hnát, někam jet, něco nového poznat. Jsme hladoví, chceme pozřít celý svět a často se zadusíme.

Časem ale tohle vyprchává. Už nechceme létat z hnízda, nechceme se každé ráno probouzet na jiném místě, v jiné zemi, v jiném městě. Člověk se chce ustálit, složit hlavu. Přesto se sama sebe musím zeptat, je to opravdu to, co chceme, nebo je jen pohodlné zapadnout do vzorce, který nám poskytuje společnost?

Podívejte se na pohádky, které pouštíme našim dětem. Princezny, které se zamilují do prince. Jaký je šťastný konec? Když princ a princezna skončí spolu a jedou na zámek.

Jenže to není o tom, že by to bylo špatné. Jen prostě mám pocit, že společnost ve které vyrůstáme má na nás obrovský vliv. Formuje nás jako osobnost, určuje, co je správné a co je špatné, co se nám líbí, po čem toužíme.

Ale lidi nevydrží nikdy dlouho spoutaní. Potřebujeme být v pohybu, měnit vjemy, pocity. Proto si myslím, že jsme od přírody poutníci. Naše duše něco hledá, něco co možná nikdy nenajdeme, ale s každou novou zkušeností budeme o něco blíž k sebenalezení. K nirváně.

Možná, že vám vyhovuje najít si partnera, nastěhovat se do vašeho domova, mít děti a ty nechat vyrůstat se stejnými přáteli, na stejném místě. Domovem se stává místo, pocit jistoty. Nejspíš je to tím, že jsem hrozně mladá. Možná. Ale myslím, že domov není místo, jsou to lidé. Vyhovuje mi život nestálý, konstátní, bez jistot. Mít lidi, které mám ráda, ale nebýt k ničemu připoutaná.

Třeba to změní čas a třeba taky ne, třeba budu navždy prostě to, poutnice.


Tma

17. dubna 2018 v 21:39 | Raquš |  Úvahy
Když zavřu oči, nejprve vidím tmu. Po tmě přichází barevné záblesky, vzpomínky, okamžiky, chutě a vůně. Nerada zavírám oči a ještě méně mám ráda usínání, protože má všetečná mysl prostě neumí nemyslet, nerozebírat, nevzpomínat. Pořád na něco myslíme. Dokonce i teď, když už skoro spím, se mi hlavou honí neposedné myšlenky.

Občas bych chtěla, aby bylo ticho. Aby ty hlasy umlkly, nechaly mě konečně ve tmě. Nejprve to začne nějakou hloupostí, vzpomenu si třeba na to, co mi kolega řekl za vtip. Pak se to zvrhne. Začnu přemýšlet nad tím, jak se u toho usmál, to mě přivede na to, že lidí s krásným úsměvem zas tolik není a to mě dovede k otázce, kdo si bude těhle věcí všímat, až tu nebudu? Nemůže být pak prostě konec. Prostě nemůže.

Jaké to je? Má mysl si prostě není schopná představit něco, co není. Mysl totiž NE neumí. Zkuste si představit nebílou. Pokud jste si představili jakoukoli jinou barvu, například černou, není to nebílá jen prostě černá. NEstůl. Jak vypadá NEstůl? A tak mi vrtá hlavou, jak vypadá, jak chutná, jaký je NEživot?

Nemám odpověď. Je toho tolik, kolik toho neuvidím, neochutnám, nezkusím, nezjistím. Tolik věcí, které se nikdy nenaučím. Věci ve kterých už nikdy nebudu dobrá, protože život není hra a já nebudu mít další pokus, jinou postavičku.

Tohle se mi honí hlavou, když zavřu oči. Nerada je zavírám. Protože když to udělám, když přestanu svůj mozek zaměstnávat realitou a dám svému podvědomí svobodu říct mi cokoli, vypustit vše co mě dusí, navalí se to a náhle cítím hrozný tlak na prsou.

Možná, že když je zavřete, ukáže vám vaše mysl, stejně jako zrcadlo vaše vnitřní démony. Temné identity žijící ve vás, které se derou na povrch. Chcete říct tajemství? Nikdy je neporazíte. Můžete je utlumit, utišit, zapomenout na ně, ale oni jsou ve vás, hladoví a tiší vyčkávají na to, jestli jim dovolíte vyjít na povrch.

Veškerá cvičení, která mě učila psycholožka, spočívala v rozptýlení. Nezbaví vás toho napořád, jen to dočasně uklidní. A tak to opakujte pokaždé, když to na vás přijde, dokud nezemřete. Pak vám zaručuji, že už vás nikdo uklidňovat nebude.

Zkusme si takové cvičení. Představte si slona. Máte ho v hlavě? Jistě všichni víte, jak takový slon vypadá. Pokud ne, použijte google.

Teď si představte opravdu VELKÉHO slona. Máte to? Dobrá, teď si představte velice ošklivého velkého slona. Až budete mít i toto v hlavě, představte si velkého, ošklivého, růžového slona. Dobrá a teď.. na něj jednoduše nemyslete!

Nejde to, že? Jednoduše mozek prostě neumí NE. Když se budete snažit na něco nemyslet, o to spíš na to budete myslet. Protože myslíte na NEchci myslet na smrt, a co si z toho váš mozek bere? Smrt. Je to poměrně jednoduché. Zajímavě tuto myšlenku rozvíjel s ohledem na úspěch a neúspěch Ivo Toman ve svých knihách.

Takže co dělat? Nevím. Nemůžeme nezavírat oči. Nemůžeme porazit naše démony. Můžeme je omamovat prázdnými gesty a závislostmi, ale to nám nic nedá. Nikdy je neporazím, ale budu s nimi bojovat a jednoho dne, prostě už oči neotevřu. Možná, že to ustojím hrdě a možná jednou můj vnitřní démon vybuchne, nabobtná a dostane se na povrch. Ale lidé mají tuhý kořínek. Dříve se myslelo, že být citlivý je slabost. Dnes ale, už se ví, že to nutně není to samé. Protože být citlivý, cítit tohle vše, jak se to na vás valí a tlačí a dusí vás to, budí ze spaní a nevzdat to, pokud to není důkaz síly, tak čeho?


Vše prý nenajdu v knihách

12. dubna 2018 v 9:00 | Raquš |  Úvahy
Když jsem byla malá, většinu dětství jsem strávila v knížkách. Knihy byly můj svět. Četla jsem ráno v autobuse, četla jsem o přestávkách nebo o hodinách prvouky, četla jsem doma až do večera a pak tajně s rozsvícenou lampičkou do noci. Ačkoli jsem měla kartičku do knihovny, protože uspokojit mé čtenářské potřeby by bylo opravdu nákladné, věděla jsem, že není lepší pocit, než si koupit knížku.

Nebyla jsem ošklivé dítě, to opravdu ne, ale nebyla jsem ani úplně normální holčička. Nezáleželo mi na tom, jestli mi ladí tričko s kalhoty a byla jsem schopná recyklovat tři dny stejný culík. Hrála jsem si vždycky s klukama na vojáčky a poslouchala v devíti letech, zatímco mé spolužačky jely Hannu Montanu, Daniela Landu. S dívkami jsem si moc nerozuměla, ale ani mi to nevadilo, byla jsem prostě samotář. Zajímaly mě věci, co mě bavily, dějepis, vesmír, vývoj člověka a knihy.

Čtení není jen o příběhu, který se v něm skrývá. Čtení je dobrodružství a napětí. Je to o fantazii, o nocích kdy jen pijete kávu a říkate si, ještě jedna poslední kapitola. Mám pocit, že všechno to jsem četla, mě obohatilo nejen třeba v pravopisu, ale i o všechny ty životy, které jsem prožila.

Byla jsem tam, když Harry porazil Voldemorta, třásla jsem se hrůzou, když Neferet zavraždila Zoey babičku, smála jsem se všem Jaceovým vtipům v Městě z kostí a trpěla jsem s nimi všechny jejich bolesti, dilemata. Najednou jsem nebyla osamělá, byla jsem něčeho součástí, můj život byl velké dobrodružství. Zažila jsem ztráty a kouzla, byla jsem polobohem, divergentní, bojovala jsem za dvanáctý kraj.

Vzpomínám třeba, jak když jsem byla mrňavější a mamka uklízela, bylo pozdě večer, jsem jí dočítala konec Rozbřesku. Četla jsem sice trochu rychle, ale mamce to nevadilo a bylo to fajn. Bylo fajn, že se nám líbily podobné knihy, měly jsme se o čem bavit hodiny a hodiny. Když mi bylo deset, spolu jsme se zažraly do Stmívání, když jsem byla starší do Upířích deníků, Percyho Jacksona a teď třeba do Her o trůny.

Dokázala jsem se s někým identifikovat a měla jsem konečně pocit, že ačkoli jsem možná podivná, v knihách se stávám sama sebou. A ačkoli dříve jsem upřednostňovala si jen číst, před tím si někde hrát s kamarády, dle mě to nebylo horší nebo lepší, mně to prostě vyhovovalo.

Knihy mi daly ty nejdůležitější životní lekce. Učily mne, že hrdinové existují, že jsou lidé, kteří přemýšlí stejně jako já, a že nikdo není ztracený navěky. Také že bych neměla soudit dle prvního pocitu, že někdy nás zradí ten, od kterého bychom to nečekali, že láska ačkoli je krásná, někdy hrozně bolí, a co je opravdu dobré, nikdy není snadné.

Myslím, že ačkoli pro mnoho lidí, jsem byla podivná, nějakým způsobem mě to někam posunulo. Že jsem díky tomu vyzrála, že jsem se mnoho naučila.

Bylo mi řečeno, že prý vše nenajdu v knihách. Nesouhlasím. Věřte mi, v knihách najdete všechno, lásku, hněv, nenávist, smrt, život, štěstí, trápení, dobrodružství a dilemata. Nejspíš mi dotyčný chtěl naznačit, že bych neměla žít jen papírové životy, že bych měla žít ten svůj.

A já to dělám. Zkouším nové věci, učím se. Ale díky knihám, mám trochu směr. Například jsem se díky několika knihám rozhodla začít chodit na lukostřelbu. Chci cestovat. Já žiji. A naplno. Jen si mezi tím ráda vždy najdu čas na pár řádků. Protože knihy jsou jako zrcadla. Jen odráží to, čím skutečně jsme.


Fisher, Drahoš a demonstrace

11. dubna 2018 v 2:35 | Raquš |  Politika
Demonstrace na Václavském náměstí. Nevím, co k tomu říct. Přijde mi krásná ta víra mladých studentů ve změnu. Přijde mi úžasná energie, kterou vám dodá tam stát a vidět, že je tolik jiných lidí, kteří nejen, že s vámi souhlasí, oni s vámi jdou do ulic, křičí své názory, volají po změně. Ten hlad po spravedlnosti. To přesvědčení, že se věci mohou změnit. Ten idealismus v duších ještě ne zcela dozrálých bytostí.

Ale nejen studenti. Stáli tam lidé starší i staří, dostavili se i matky s dětmi, lidé s kartely, kteří křičeli tak nahlas, že jste přes ně neslyšeli ani svůj vlastní hlas. Všude se ozýval rachot klíčů, nesouhlasné pokřiky, jako bychom tím dávali najevo nejen těm politikům, konkrétně panu premiérovi, náš názor a odpor, ale i zbytku Evropy a celému světu.
Náš hlas se nesl daleko a dával najevo, že MY, Český národ, jsme národ hrdý a chceme spravedlnost.

Před demonstrací, se nedaleko konala přednáška a té se například účastnil jeden z bývalých prezidentských kandidátů, a to konkrétně Pavel Fisher, který ve volbách skončil na třetím místě. Kromě toho byl také velvyslancem ve Francii a poradce Václava Havla.

Kromě pana Fishera tu byli i Václav Hampl, předseda výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu a Parlamentu ČR, a Pavel Svoboda, předseda Výboru pro právní záležitosti v Evropském právu. Tito tři muži se představili, a pak řekli pár slov k tématu setkání, a to sice, "Co se děje v Evropě?" Téma to bylo vskutku rozsáhlé a vůbec jsem jim jejich výchozí polohu nezáviděla.

Většina z nich to uměla podat atraktivně. Pan Pavel Fisher, byl skvělý řečník, měl příjemný zvučný hlas, což mi věřte, zvláště u takto složitých témat je velké plus, účastníci někdy mluvili i patnáct minut bez přerušení o konkrétní otázce ( a ti, co si ještě pamatují maturitu, mi jistě potvrdí, že patnáct minut v kuse o něčem mluvit, může být delší, než se zdá) a tak bylo nutné, aby si dokázali po celou dobu udržet vaši pozornost.

Václav Hampl byl také dobrý řečník, měl taktéž výraznější hlas a podával informace s jistým vtipem a nadsázkou a to se mi líbilo. Politika je sice vážná věc, ale to ještě neznamená, že se u debaty člověk nemůže pousmát.

K panu Svobodovi bych asi jen podotkla, že ačkoli toho řekl mnoho a dobrých informací, bylo to poněkud nezáživné a často jsem se přistihla jak mě po pěti minutách jeho mluvení, sjížděla pozornost někam úplně jinam.

Celé se to konalo ve Skautském institutu v Praze a vstupné bylo zdarma. Mohli jste jen přijít a posedět, v opravdu krásné budově, s pěknými balkónky a mimochodem, pokud se někdy budete toulat po Praze, zajděte si tam, objednejte si nějaké dobré kafe a vylezte úplně nahoru k nějakému stolečku a prostě jen upíjejte, případně pokud kouříte, si zapalte cigaretku.

Celé je to jakoby na čerstvém vzduchu, ale pokud by náhodou byla zima, mají tam malou kavárnu s úžasným výhledem na Prahu. Doporučuji!

Občerstvení bylo v místě přednášky zdarma, mohli jste zakousnout mozzarellu s rajčátky, ovoce, sušenky, udělat si kafe nebo čaj a nebo zakousnout chlebíček. Přednáška trvala necelé dvě hodinky, poměrně rychle to utíkalo, vedla se debata, kdy se publikum ptalo přísedících a to vše v docela příjemném duchu.

Řešila se spousta věcí od Brexitu, po situaci v Evropě, po naší vládu a jaký to má dopad na vztahy s jinými státy, co by pro nás odchod z EU znamenal, kam by se mohlo odejít a zdali se to vůbec vyplatí. Taky fetišizace tohoto témata médii, které tomu možná dali negativnější nádech, než to dřív mělo.

Museli jsme odejít dřívě, protože jsme chtěli na demonstraci, ale i tak to bylo strašně fajn. Pak jsme se vydaly na Václavák. No, a jak jsem řekla na začátku, nevím co na to říct. Nabilo mě to takovou energií, dodalo mi to pocit, že jsem součástí něčeho většího, že MY, můžeme docílit změny. Že se nevzdáme a budeme bojovat.

Vylezly jsme s kamarádkou trochu výš a byla jsem příjemně překvapená. Bylo tam takových lidí. Nejsem si jistá, jestli jsem naživo viděla tolik lidí pohromadě. Ze začátku to bylo trochu chaotické. Ale když jsme tam pokřikovali a všichni se snažili dostat ze sebe ten hněv, který v nás naše politická situace vyvolala, splývalo to v jeden výkřik. Vox populi. Hlas lidu.

A co náš lid křičel? Babiši, máme toho dost.

Když jsme pak poodcházely stranou, potkaly jsme pana Drahoše. Bylo to opravdu skvělé. Byl velmi příjemný, milý, v klidu si s námi pohovořil, udělal si s námi pár fotek a hlavně a toho jsem si strašně vážila, se k nám choval, jako k sobě rovným, ačkoli jsme byly jen dvě mladé dívky, kterým se (hlavně mě, přiznám se) ze začátku třásl hlas z nervozity a strachu. Měla jsem strach, bylo neskutečné mít toho člověka tak blízko. Kdo si ještě pamatuje, že jsem o něm psala, jako o svém prezidentovi, asi ví proč. Moc toho člověka obdivuji.

Závěr? Politika není problém jen těch nahoře. Neměli bychom nad tím mávnout rukou. Neměli bychom volit jen proto, že kandidát A je mi sympatický. Měli bychom se zajímat. Zajímejme se. Ovlivňuje náš život a to naprosto. Nebuďme jen manipulovatelné marionetky, které se nechají táhnout jedním směrem.

Choďme do ulic, křičme ikdyby se náš křik lišil od zbytku. Nikdy to nevzdejme. Je v našich rukách, jak to s námi půjde dál.


JInak budu, teď psát více o politice, o větších i menších vládních stranách, jejich programech, kampaních, doufám, že vám je trochu víc přiblížím a třeba i povedeme zajímavou debatu. Přeci jen, možná budou předčasné volby, tak se to třeba bude i hodit a pokud ne, sebevzdělání není nikdy dost.

Zase je to tady

31. března 2018 v 12:50 | Raquš |  Úvahy
Můj otec žije v jiné zemi a už přes tři měsíce ani nezavolal. Nenapsal. A před těmi třemi měsíci jsme spolu mluvili jen proto, že jsem zavolala já. Alimenty neposlal už deset let a svoje peníze utrácí za chlast, drogy, nebo hraní.

Jsem mu vlastně docela fuk. A když jsem byla malá, ptala jsem se sama sebe, proč? Proč mě můj otec nemiluje, co je se mnou špatně, co dělám jinak? Obviňovala jsem z jeho nézájmu matku, která jediná při nás skutečně stála. To díky ní, jsem dnes tady. Být to na mém otci, byla bych potrat. To díky ní, mám co na sebe, chodím do školy, nic mi nechybí.

A jsem jí za to hrozně vděčná, ale mám vztek na svého otce. Ten vztek mě užírá zevnitř a nevím, co s ním dělat. Nemůžu si pomoct a musím ho nenávidět za to, jak když jsem skončila v nemocnici, nepřijel, nezavolal, nezeptal se, jak mi je. Musím ho nenávidět za to, jak mě poštvával proti matce, používal mě ke svým hrám. Jak kvůli němu mamka přišla o jednu práci, jen proto že on měl prostě vztek.

A nejhorší na tom je, že je toho tolik, za co ho nenávidím. Nevadilo mu na Vánoce ztřískat mou nevlastní matku, přímo před námi, před jeho malými dcerami. Nevadilo mu mnou manipulovat a psychicky mě vydírat, kdykoli jsem mu naznačila, že je něco špatně. Nevadilo mu, se mi dívat do očí a tvrdit mi, že je čistý, když dávno nebyl.

Ale přesto všechno mě nenávidět ho bolí. Bolí mě to, protože je to přece můj otec a krev není voda. Ale on se tak nechová. Vykašlal se na mě, byl ke mně krutý.

A proč tohle píšu? Nevím. Mám hrozný vztek. A nemůžu mu to říct, nemůžu. Protože kdykoli s ním chci mluvit, otočí to proti mně, řekne mi, že jsem jen negativní člověk se kterým jsou pořád problémy, že jsem ještě dítě, že takhle s ním mluvit nebudu, že jsem jako moje matka.

Jsem unavená. Vím, že mám v sobě hlad po lásce, po lásce kterou mi můj otec nedal. A vím, že čekat, že se vzpamatuje a změní se, je naivní. I to, že musím dospět a smířit se s tím, že prostě jsem bez otce a že si nesmím najít někoho, jako je on. Jen to nic nemění na tom, že mě to bolí a frustruje a chtěla bych mu to všechno říct, ale on by to nepochopil. On by to neslyšel. Bylo by to jako křičet do zdi. Je jedno, jak nahlas zařvu, nebo co řeknu, zeď zůstane zdí, pevná a neměnná.

Štěstí neexistuje

29. března 2018 v 18:45 | Dee |  Úvahy
Jistě se shodneme na tom, že kdykoli vás potká krátká chvilka štěstí, nakonec se vždy něco přihodí. Je jedno, jestli jste za vodou, nebo berete patnáct tisíc hrubého, protože nakonec, je štěstí jen jakýmsi krátkým úsekem v běžném životě. Není konstatní. Vždycky je v tom nějaké ale, něco co vás vtáhne zpět do reality, nebo do smutku.

Věci a ani lidé, nejsou tak zajímaví, nebo skvělí, jak bychom chtěli. Pokud někoho milujeme, on má nejspíš mnoho chyb, ale to i my, ačkoli si to ne vždy připouštíme. Všechno má nějaké ale. Ta práce je skvělá, ALE kéžby byla trochu lépe placená. Ta práce je skvěle placená, ALE nenaplňuje mě. Ano, lásko miluji tě, ALE něco mi chybí.

My lidé nikdy nejsme úplní. Vše má svá ale. Ať už si to připustíme nebo ne. Je jedno jak vysoký si dáte cíl, vždy bude něco víc, čeho dosáhnout, něco víc co zlepšit. Nakonec tedy všichni zemřeme na cestě za dalším cílem za dalším snem. Vždy za sebou necháme něco rozdělaného.

Tyto situace jistě znáte z běžného života. Seznámíte se například s atraktivním, milým mužem, rozumíte si a cítíte se dobře. ALE pak se ukáže, že ve chvilkách krize, kdy ho nejvíce potřebujete, se stulí do klubíčka a zaleze do kouta. Není vám oporou.

Našli jste práci o které jste snili, ALE pro její udržení musíte dělat věci, které jste si dřív ani nedovedli představit.

Napadá mě toho hromada. Třeba něco z mého života, možná vás trochu pobavím, poznala jsem kluka, který je milý, vtipný, má podobné myšlenky, je sladký a je i atraktivní má krásné modré oči, ale hádejte co? Líbí se mu modrooké blondýnky. Nu, tak jako hnědooká bruneta, u něj mám šanci leda jako kamarádka.

Je to naprd? Ano. Ale rozhodně si kvůli klukovi nebudu barvit vlasy a nasazovat čočky. Nebudu si hrát na něco, čím nejsem. Ano vše má své ale. To nás však nenutí, abychom si z věcí nebrali to dobré.

Zkusme to brát tak, že vše má své ale a my se tomu nesmíme poddat. Nesnažme se hledat to katastrofálnní ALE, které nás drží zpátky. Protože štěstí, nemůžete mít za životní cíl a dokonalé perfektum neexistuje. Protože když se budete hnát za štěstím, jako za jediným životním smyslem, budete nešťastně zjišťovat, co vše kolem vás je ALE nedokonalé.

Kam dál