Pod maskami

1. července 2018 v 23:01 | Dee |  Úvahy
Dívka. Dcera. Sestra. Dobrá studentka. Trochu bohémka. Spisovatelka. Depresivní básník. Hysterka. Rebelka. Mám hromadu nálepek, které se na mne nakupily za ty roky. Proměňují se v cejchy, které se mi vypalují do kůže. Každý je může vidět. Může je číst. Nemusím nic říct, oni už si na mě názor udělají.

Chceš mě poznat? Moje kůže se otevírá, krev dopadá na podlahu. Lízni si. Ochutnej, jaká skutečně jsem, najdi mě v labyrintu vlastních lží.

Lidé nosí masky. Cejchy. Falešné tváře. Oblékají se do opatrnosti a taktu a zakrývají své démonické podstaty. Všude je tolik zla. Přijde vám to smutné? Nebo to prostě ignorujete? Copak jste slepí? Sundejte ty masky, zpřetrhejte laciné vrstvy a odhalte své tváře.

Tvrdíte, že život je krásný. Ale svět je plný nevinných dětí, které umírají zbytečně. Svět je plný nemocných lidí, kteří marně čekájí na léky. Svět je plný temnoty, která si pohrává se svými loutkami. A co vy? Jste snad také loutky? Ano, váš životní cíl je být vyjímečný ale bojíte se vybočit z řady.

Když jsem byla dítě, chtěla jsem věřit v Boha. Najít v něm útěchu ve strachu ze smrti. Ale řekněte, pokud Bůh existuje a nechává své "milované děti" takto trpět, co je to za zrůdu?

Vidím dívku. Směje se, pláče, tančí. Tančí i když hudba nehraje, je celá bledá jen zápěstí má rudé.

Chceš opravdu vidět, co je v mé hlavě? Chceš? Je to na tobě, ale varuji tě, vše ve mně je dávno mrtvé. Jsem skeptik otrávený životem, který sotva začal.

Víte, proč je svět plný temnoty? Protože muži se opíjejí a nechávají své děti opuštěné. Protože malé děti onemocní, ačkoli nic nikomu neudělali. Protože děti, které jsou nevinné, platí tu nejhorší daň. Nevyprávějte mi o spravedlnosti nebo o smyslu života, dokud vám život nevzal vše na čem vám záleží.

Co je to vlastně spravedlnost? Jen termín, který nemá fyzické zhmotnění, výmysl lidstva, na který si nemůžete sáhnout, vidět ho, dokázat jeho existenci. Spravedlnost je termín pro něco, co v naší společnosti nikdy nebylo.

Dokud se nebudete utápět ve vlastní frustraci, nevyprávějte mi o překonávání. Dokud vám někdo, na kom vám záleží, neřekne, že jste jen žena, a že pro vaši budoucnost je hlavní, abyste byla krásná a uměla dobře roztáhnout nohy, nevyprávějte mi o tom, že svět není mizerné místo k žití.

Dívat se na ženu, co pro vás byla důležitá, jak si ani nepamatuje kdo jste. Je zesláblá, křehká a ztracená ve vlastních myšlenkách. Děsíte se. Cítite se hrozně, protože víte, že je to sobecké. Měli byste o ní pečovat a ne se cítit hrozně kdykoli za ní jdete.

Ale svět už je takový. Je to jen divadelní hra, se svými malými bezvýznamnými herci, kteří na jejím konci odejdou. A pak? Pak je jen prázdnota smrti.
 

Jak se mi vedlo?

29. června 2018 v 17:05 | Raquš |  Začít odznova
Tak jsem zkoušela detox.. a no.. moc mi to nešlo. Bylo mi zle, bolela mě hlava, motala se mi.. a pak jsem i onemocněla do toho, čímž se to úplně zlomilo. Ale snažila jsem se jíst hodně ovoce a odpočívat a to mi šlo, do školy jsem šla až dnes a to pro své krásné vysvědčení...

Teď čekám na svou kamarádku, se kterou musím něco řešit a pak půjdeme s partou ze školy opékat buřty... Ikdyž já se svým žaludkem tam budu maximálně sedět.

Co si uvědomuji je, že léto začalo a to nejspíš znamená hodně fotek o tom, jak všichni chodí kalit a jsou pořád u moře, zatímco já budu v červenci hlavně pracovat, ale pokusím se si najít čas na rodinu, kamarády, nějakou tu akci a možná i rande? Když se někdo osmělí mě pozvat a cvičení samozřejmě.

Taky bych ráda přečetla hromadu knih a pořádně spala.. Protože ty moje cykly, že jeden den spím dvanáct hodin a druhý dvě... Mi opravdu neprospívají.

Jinak jsem obnovila vztah se španělskou rodinou a pokusila se i dovolat tátovi, abych se s ním pobavila...Protože on mi už 5 měsíců nezavolal... Ale nezvedá mi to, takže asi nemá zájem o komunikaci.

Chtěla jsem se spíš zamyslet nad tím, jak tohle léto co nejlépe využít. Minulý rok jsem se na měsíc zavřela doma, hodně jsem brečela a v podstatě jsem jen jedla a spala. Občas jsem zašla do fitka, ale pak přicházela instantní deprese... Rozhádala jsem se s přáteli, chodila hodně pít s lidmi se kterými jsem neměla mnoho společného a můj život byl jeden velký chaos. Ale i přesto... Španělsko mělo něco do sebe.

Tohle léto je důležité. Budu mít narozeniny a doufám, že si to co nejvíc užiji. Že budu chodit ven s kamarády, koupat se k vodě, hodně se hýbat, být na sluníčku, dělat blbosti. Jasně, že si s kamarády občas ráda zapiju... ale už nechci, aby to byla záležitost každého víkendu, chci se bavit aniž bych si ničila zdraví, nebo aniž bych pokoušela démona alkoholu, kterému propadl můj otec...

Doufám, že i vy uděláte se svým létem něco fenomenálního. A nezapomeňte, že tohle by mělo být nejlepší léto vašeho života!

Jdeme na to?

24. června 2018 v 0:30 | Raquš |  Začít odznova
Tak, ovoce a zelenina nakoupené a rodina dnes večer odjíždí na dovolenou. Budu doma sama, oddávat se detoxu těla a duše, meditaci a svým tajným snům. Zní to až krásně, že?

No, zní to krásně, teď. Uvidíme, co tomu budu říkat zítra. Nejlepší je, že první den bude docela náročný, budu vstávat brzy, pojedu do Prahy a budu tam provádět po zahradě Pražského hradu a pak jedu rovnou do práce, kde máme den otevřených dvěří. Všude kolem mne budou lákadla a navíc budu hladová a unavená.

V pondělí také hodlám začít den pohybem. Uvědomuji si, že během detoxu aspoň při prvních dnech budu trpět únavou a bude mi chybět energie, což je normální při vyplavování jedů z těla, takže se nehodlám moc zatěžovat. Zkusím jógu a meditaci nic extrémního. Ve středu budu mít hodinu boxu a v neděli jumping na trampolínách.

Doufám, že to zvládnu, ale tak to pocítím s tím, jak mi to půjde. V úterý si vezmu všude volno a klidně celý den prospím. Taky budu mimo sítě, budu sice psát na blog a koukat na seriály, ale instagram, whatsapp a messenger bude na týden vypnutý. Proč? Jednoduše proto, že potřebuji prostě vypnout. Zrestartovat se.

Každý den budu chodit na hodinové procházky, koupat se v našem bazénu, číst knihy a dobíjet si baterky. Napadá vás lepší způsob, jak začít léto?

Kromě toho si budu barvit vlasy hennou na červeno, o čemž asi taky napíši, jsem hrozně zvědavá, jak to půjde.

Tak mi držte palečky a zítra večer čekejte článek o tom, jak jsem si první den vedla.
 


Labyrint jeho očí

21. června 2018 v 18:52 | Raquš |  Úvahy
Když jsem byla ještě malá holka, potkala jsem kluka. Měl takové ty oči, co vás pohltí a vtáhnou hluboko do sebe. Když se usmál, jak to říct, měl hrozně hezký úsměv. Ve zdech labyrintu, kam mne jeho pohled zavedl, jsem se vyznala po slepu.
Znala jsem každou mřížku, každý kousek zdi, každou slepou uličku. Už před lety jsem zjistila, kam přesně dopadá slunce, kde můžeme pozorovat stíny a především, kudy ven.
Když spal, mohla jsem vidět duchy lidí, kteří prošli jeho životem. Cítila jsem jejich vůni, jejich chuť, hrála si s jejich záblesky.
Nechtěla jsem odejít. To vězení se náhle stalo mým domovem. Zvykla jsem si na jeho občasné výbuchy vzteku, na jeho pláč, když se nedívám, zvykla jsem si na to, jak mne objímal ze spánku. Někteří na mne křičeli, že mám utéct. Jiní mě chtěli zachránit.
Marně se ztrácely za zdmi, řezali se o trny u příchodové cesty. Mnozí zabloudili a už se nikdy nevrátili. Já ale pomoc nepotřebovala. Nestála jsem o ní. Byla jsem ztracená a byla jsem šťastná.

Ze života

16. června 2018 v 10:46 | Raquš |  Začít odznova
Rozhodla jsem se svoje tělo a mysl očistit od všech negativních vlivů. A jak to bude vypadat? Příští pátek začínám detox organismu skrze to, že budu pít jen ovocné šťávy, jíst ovoce zeleninu. Nejprve jsem chtěla začít jen něčím lehčím, takže to bude detox třídenní. Další měsíc bych pak vyzkoušela týdenní a pak i čtrnáctidenní.

Dostanu tak ze svého organismu všechny toxiny, které se v něm nahromadily. Nebude to jednoduché, to určitě ne, ale na druhou stranu, co je jednoduché?

Začínám také s meditací a budu se snažit každý den cvičit. Budu sem psát svoje pocity a dopředu říkám, že jsem od přírody tvor líny a postelový, takže to bude přinejmenším zábavné.. Vím, že tohle není článek plný hlubokého filozofování a depresí, jaký sem normálně píši ani zde neřeším politickou situaci, ale myslím, že bych se o to s vámi mohla podělit, protože hej, třeba to někomu pomůže, nebo to někoho inspiruje.

A já budu mít větší pocit zodpovědnosti, když sem budu muset vše psát, nebudu toho hned nechávat.

Tak mi držte palce! Dneska to nepůjde, dnes musím jet za babičkou, ale zítra budu doma, tak se na to vrhnu a dám vědět.

Sladká samota?

13. června 2018 v 8:38 | Raquš |  Úvahy
Chci abyste na mě zapomněli. Nechali mě kdesi u vzdálených pláží. Smazali mé číslo, zbavili se mých fotek, vystřihli mě ze vzpomínek.

Ano, ráda bych byla ztracená. Mám pocit, že právě když jsme ztracení, nalézáme sami sebe. A já se tak zoufale potřebuji najít. Zabloudila jsem již před lety a marně se snažím dostat domů.

Zavírám oči a cítím, jak si moře pohrává s mým tělem. Vítr mi tancuje po vlasech a na chvíli jsem nesmrtelná. Vzduch voní slanou vodou. Písek se mi dostává mezi prsty ale nevadí mi to, je to příjemná změna.

Sem tam zavádím o mušli, která se neposedně snaží dostat ke břehu. Je tak naivní. Kdyby jen věděla, že svět tam venku, co jí tak láká, je krutý a bolestivý. Změnila by názor? Nebo by mi stejně nevěřila a stejně jako já kdysi, se vydala za iluzí lepšího světa, světa tam venku a až pozdě by zjistila, že zapomněla kudy přišla? Stopy, které jsem za sebou před lety zanechala, se marně snažím najít v závatém písku a zoufale ho rozhrabuji prsty.

Možná, že to patří k mládí. Ta iluze Platónovy jeskyně, ten pocit, že když vyjdeme ven, najdeme lepší svět, ale nakonec se každý poutník chce jen vrátit domů.

Křičím, ale přes vlny neslyším svůj hlas. Nevím jestli se směji nebo pláči, ale vím, že je to uvolňující. Jsem tam sama. Na pláži je sice zima, ale voda mě objímá a skoro to necítím.

Padám do vln, zavírám oči a konečně mám pocit, že jsem skutečně svobodná.

Bojovníci se změnou

27. května 2018 v 13:22 | Tvá Temnota
Myslím, že každý známe takové lidi. Lidi, kteří neustále mluví o tom, že se chtějí změnit. Chtějí zhubnout, chtějí se lépe učit, být úspěšnější ve svém zaměstnání, splnit si všechny ty sny, které odkládali na potom. Obvykle takovým lidem už ani nevěříme, že by byli schopní se změnit.

Ano, ze začátku ano. Vypadá tak nadšeně a myslí to tak vážně. Ale pak zas sjede do starých kolejí a je jen otázka času, než se zas rozhodne se změnit.

Takoví lidé obvykle obviňují ze svých neúspěchů prostředí a snaží se nutit ostatní, aby se změnili, místo toho aby sami sebou něco dělali.

Je snazší obviňovat jiné. Je snazší říct, že se nám nedaří zhubnout, protože spolubydlící má v ledničce věci, které nás lákají. Protože máme tolik práce, že nemůžeme cvičit.

Nemůžu za to, že mám špatné známky, to ta učitelka to neumí vysvětlit. Věřte mi, když opravdu chcete, najdete si způsob jak se to naučit. Když opravdu chcete, vstanete třeba o půl hodiny dřív a půjdete si zaběhat. Otázka je, jak moc opravdu chcete?

Co s takovými lidmi dělat? Jak s nimi jednat? Můžete jim říct, že jsou ztracení, že se nikdy nezmění, ale to je poněkud kruté. Můžete jejich neustálé snahy prostě ignorovat, však on už se s tím nějak popere.

Ano, lidé se nemění. Přesto, pokud kolem sebe máte takového "bojovníka se změnou" zkuste zařídit, aby sám přišel na to, co ho brzdí. Protože ať budete sebepřesvědčivější, nakonec je to on, kdo se musí rozhodnout se svým démonům postavit.

Našeptávač

26. května 2018 v 15:23 | Tvá Temnota |  Úvahy
Slyšíš mě? Nejspíš ne... Už totiž spíš. Ale já jsem tady, hluboko v tobě, tančím a svíjím se v agónii, zatímco ty za nás činíš rozhodnutí. Ty jsi rozhodla, že půjdeme studovat na dobrou školu. Ty nás nenecháváš spát a zaléváš naši duši zbytečnými vědomostmi a kofeinem. Víš vůbec, co chci já? Co my chceme?

Ne. Jsi příliš zahleděná do svých cílů a ambicí, do toho, co bys měla být. Rodiče by byli hrdí, kdyby z tebe vyrostla doktorka, právnička, někdo vážený a ctěný. Usmíváš se a myslíš si, že si jdeš za svým, ale jen plýtváš svým mládím abys uspokojila touhy ješitných lidí co si skrz tebe léčí své komplexy, plní sny.

Jako malou tě bavilo psát. Tvořila jsi krásné příběhy, které zůstaly pohřbené ve tvé hlavě, nebyl už čas tvořit. Musela si se smířit s tím, že studia jsou důležitější. Začala si velká dobrodružství, které jsi nemohla najít ve vlastním životě dostávat na papír a tam jsi je i nechala. Smířila si se s tím, že jediný adrenalin, který zažiješ bude ten, který je na papíře. Na papíře schovaném v šupleti, který ještě dlouho neotevřeš.

A pak si se poprvé napila. Pustila jsi mě ven. Nechala si mě dostat naše emoce na povrch, křičet, smát se, tančit ve fontáně, motat se v závratích.

Když alkohol vyprchal byla jsem stažena zpátky pod povrch, násilně, tvrdě až nám z toho bylo celý den zle. Litovala jsi, styděla se, ale proč? Proč když chceš tančit, nemeůžeš tančit? Proč když chceš křičet, tak musíš mlčet? Proč?

Neumlčíš nás. Ne navěky. Pořád tu jsem a čekám. Vyčkávám a vyspávám, ale stále tě vnímám. Nejsem jen tvá temná stránka, tvoje libido.

Jsem tvá touha. To, co skutečně chceš a potřebuješ. Chceš být šťastná? Nech mě dýchat. Vypusť mě na svobodu.

Přátelé, káva a smích

14. května 2018 v 0:36 | Raquš |  Úvahy
Co je štěstí? Je štěstí snad ukryté ve smíchu těch co milujeme? Skrývá se v dobrém jídle, v dechberoucí architektuře nebo v tom batohu, s kterým na zádech procestujeme svět?

Dá se pevně uchopit, pojmenovat či popsat? Můžeme ho skutečně nalézt, můžeme se ho dotknout, cítit ho? Každý nejspíš nálezáme štěstí v jiných místech nebo věcech.

Pro mne se vždy skrývalo v posezení s mými nejbižšími, být obklopen správnými lidmi a jen si tak povídat třeba hodiny, dny, týdny.

Rok zpátky jsem ležela v trávě, dívala se na hvězdy, v sobě jsem měla půl láhve absinthu a obloha mi přišla neskutečně krásná. Vzpomínám si, jak ve tři ráno zářila, a v tu chvíli jsem si byla jistá, že nikdy nezářila tak jasně, jako ten večer. Vedle mě ležel kamarád. Tráva byla mokrá, ale mně to bylo fuk.

Vzpomínám si, co mi tehdy řekl. "Budeš mi chybět. Ani nevíš, jak moc." Možná jsem byla opilá ale ty slova se mi vyryly do kůže a zůstanou v ní, stejně jako ta vzpomínka, zůstane v mé paměti.

Alkohol není nutností. Jen svým způsobem, nám někdy pomáhá se uvolnit, bourá zábrany. Podstatné bylo, že to byl jedinečný okamžik a byla jsem tam s někým na kom mi záleželo. Někdo má dobrou rodinu. Někdo ale ne. Proto si tak vážím přátel, přijde mi, že jsou rodinou kterou si sami zvolíme.

Není tam žádná povinnost z krevního pouta, ty lidi jsou součástí vašeho života, protože vy si to tak přejete. Dělají vás šťastnými. Milují vás, takovým způsobem, jak to umí jen přátelé. Záleží jim na vás, Pláčeme s nimi, smějeme se, někdy děláme hlouposti.

Těch vzpomínek mám tolik. Noční přelézání a tajné koupání se ve čtyři ráno na městském koupališti ve Španělsku. Tajné plížení se z babiččina bytu. Nekonečné procházky, které nikam nevedly a pomáhaly nám se najít. Graffitti, které ve jménu našeho pouta, stříkáme na zeď polozbořilé dědovy chalupy.

První opíjení se. Depresivní rozhovory pozdě v noci, které končí útěchou. Vést kamarádku opilou a bosou domů, zatímco se smějete jako blázni. Ty vzpomínky mi nikdo nevezme.

To jak jsme po sobě klacky házeli žabinec a jak pak můj nejlepší kamarád, kluk kterého znám už přes deset let, na ten klacík napíchl psí bobek a běžel s tím za námi po poli.

Pravda je, že přátelství jsou úžasným darem. Dávají nám zážitky, vzpomínky, příběhy. Dávají nám místo na tomhle světě. Díky přátelům se měníme, rosteme. Někteří přibydou a spousta jich postupně ubyde. Časem se naučíme rozlišovat přátele a známé. Ale ty vzpomínky, ty pocity, to vám nikdo nevezme.

Ano, svou rodinu miluji. Jsou pro mě, aspoň ti členové, kteří jsou se mnou v kontaktu, tím nejdůležitějším. Ale přátelé mají v mém srdci zvláštní místo a moc si jich vážím. Svých kamarádek spisovatelek, se kterými se můžu bavit o Marvel filmech a fantasy příbězích, které vymýšlíme. Svých kamarádek utržených ze řetězu, díky kterým jsem běžela ulicemi a kráva mě skoro nabrala rohy. Těm, kteří mi řeknou.. toho panáka ještě zvládneš, těsně předtím, než si skoro namlátím a hlavně, ti co se tomu pak se mnou zasmějí.

Jsem mladá, užívám si života a mám se po dlouhé době zas ráda. Děkuji za to rodině, přátelům, uspokojivé práci, skvělé škole... Jsem konečně ŠŤASTNÁ.


Útržek z deníku

7. května 2018 v 0:12 | Raquš |  Začít odznova
Co to dělám? Co se mi děje? Už nejsem ta chytrá holka, která byla dobrá ve všem, co jí bavilo. Měla dobré známky, četla a snila o psaní knih a studování práv a medicíny najednou. Měla jsem snad nereálné cíle? Ano. Přecenila jsem se. Co tu dělám? Na tak složité škole? Snažím se být, spíš vypadat jako inteligentní, vzdělaná a tolerantní dívka, trochu jiná dívka, která miluje knihy a která má opravdové přátele a zábavný život. Jsem jako holčička, která si hraje v máminých šatech. Oblékám si fráze, jako bych snad znala tajemství života. Ztratila jsem se v tom, co jsem chtěla být, a co lidi chtěli abych byla.

Kdy se můj život začal rozpadat?

Řekli mi, ať už přeskočím list, ať vyrvu vzpomínky, bolest, vzdychy poschovávané ve tmě noci. Někteří říkali, ať spálím celou knihu, ale nepomáhalo to. Nemůžeš zničit minulost, protože to nikdy není jen minulost. Slova zůstala vyrytá do kůže, jako tetování, které mohu vidět jenom já. Mohla bych to ukázat někomu dalšímu? Mohla bych svléknout svou kůži a ukázat mu to nejtemnější ze svého já?

Všichni jsme plní temnot, bezvýchodných uliček a bolestí. Chceš slyšet, jak odkapává krev po mém těle? Chceš mě pohltit a nechat mě bez dechu, utopit mě v žalu?

Potrestej mě svým tichem, protože na křik už jsme si zvykla. Od doby, co jsem zničila nitky, které mne vedly, mnou všichni pohrdají a já si musela zvyknout. Všichni mě podceňují a uráží. Vím, že nikdy nebudu chytrá holka, přijala jsem to před lety. Ani nebudu krásná. Je mi ze mě zle. Vidím se v zrcadle a chce se mi brečet.

Vždycky se mi líbily rozbité věci, ale kdo by chtěl něco tak pokurveného jako jsem já?

Ty spálené stránky...zcela nevymizely. Po nocích, těsně před spaním, načapávám své rty, jak odříkávají ty zapomenuté verše zcela potají.

Toto je tak specifické na člověku. Být smutný, když vzpomíná na šťastné chvilky. Je to jako text písně, která nevychází z tvé hlavy a šílíš z toho.

Chybí mi ty dny slepého štěstí. Noci, kdy jsem mohla v klidu spát. Mám strach. Nevím co dělat, abych se necítila mrtvá zevnitř.....

Toto je kousek.. z textů, co jsem si psávala, když jsem ještě studovala ve Španělsku. Byla jsem dost vnitřně rozervaná, ale dost se to návratem sem zlepšilo.

Kam dál