Cesty, kam mě nohy donesou?

Čtvrtek v 12:14 | Dee |  Cestování a kultura
Kam mě nohy donesou? Kam patřím? Kdo jsem?

Mám naplánovaných tolik cest, že ani nevím. Za měsíc a půl jedu strávit Vánoce do Valencie. Bude to zvláštní tam po roce přijet, vidět staré přátele, rodinu. Upřímně jsem doufala, že až znova přijedu, budu já nevím, vypadat jinak. Budu se sebou spokojená a skvělá. Nějak to nevyšlo, no.

Příští rok v únoru strávím jarňáky v Londýně u kamarádky a snad (doufám) uvidím poprvé ve svém životě Muzeum Harryho Pottera. Přeci jen je to mé dětství. Hrozně se tam těším. Skoro každý koho znám tam byl se školou ale mě tam škola kvůli cukrovce brát nechtěla a když to šlo, tak to se zas bála mamka. Jsem už dospělá, tak se těším na novou zkušenost na tzv. bussy London.

Na konci května pojedu o praxích do Valencie (zase) a na to se moc těším. Valencie je nádherné město plné kultury, krásy a dobrého jídla. Navíc v květnu už se narozdíl od Vánoc budu moci koupat v moři. Možná se mnou pojede i spolužačka to už záleží na ní, jak si to zařídí.

V červnu s mamkou autem projedeme Španělsko a pojedeme na všechny místa která ve Španělsku stojí za to vidět. Je to záležitost nějakých dvou týdnů.
V červenci mě čeká koncert Eda Sheerana na který se hrozně těším, sehnat lístky byl hrozný stres, dlouhé čekačky, stálo to ledvinu ale tak to stání u pódia už většinou stojí. Pak se spolužáky pojedu na prodloužený víkend do Amsterdamu, města které mě okouzlilo když jsem v něm strávila den a chtěla bych se ještě na chvíli vrátit.

Léto pak strávím s rodinou ve Španělsku a na konci srpna pojedu (zatím asi sama, snad někoho ještě překecám) do Říma, kde chci oslavit své devatenácté narozeniny. Byla bych tam asi pět, šest dní. Město kde vzkvétala kultura.

Prostě poslední dobou cítím nevysvětlitelnou touhu někam daleko odjet, odletět. Určitě se budu snažit sdílet nějaké fotky z cest.. něco sem napsat.. Třeba někoho inspiruji taky si našetřit a někam vypadnout.

Držte mi palce ať se na těch poutích neztratím.
 

Tajemství ukrytá v hudbě

24. října 2018 v 12:26 | Dee |  Úvahy
Tajemství ukrytá v hudbě. Občas si pustím svůj starý playlist a některé konkrétní písně a třeba i jen sloky ve mně vyvolají vzpomínky na lidi, kteří mi je pustili. Kteří je v letních dnech zpívali, zatímco jsme si v baru vychutnávali mojito. Vzpomenu si na polibky, které nekončily jen u polibků, na probrečené roky a na příběhy, které jsou již minulostí.

Vzpomínky se ukrývají i v chutích, vůních, polibcích. Ukrývají se v nás. A tohle vše jsou jen spouštěče, které odemknou zámek k danému okamžiku.

Někdy jsou hezké, potěší vás, usmějete se. Možná se i dojmete. Někdy to bývají ošklivé vzpomínky, traumata, můžete cítit husí kůži a mráz po zádech.

Všimla jsem si, že lidé jsou zvláštní. Při dobrých vzpoomínkách také posmutní, možná proto, že jim to chybí, možná proto že litují, že se nezachovali jinak.

Já sama to tak mám s písněmi od Alana Walkera Faded a Alone. Jednu mám spojenou se začátkem své první lásky a druhou s jejím koncem. Dnes už nad tím mám více kontroly i přesto... Když mě to zastihne ve slabé chvilce, přistihnu se, že se mi sevře srdce a posmutním. A přitom to byl pěkný rok. Přesto si těchto maličkostí važme.

Važme si těch drobností, jako sladká chuť zmrzliny, která nás vrátí do slunné Itálie, vůně pižma na tričku ve kterém spíme, díky které si vzponeme na toho, komu patří. Važme si toho, protože jsou to takové malé záblesky. Jsou to návraty do minulosti, rychlá cesta časem pomocí smyslů, které nás na chvíli ovládnou.


Ne, nebude

26. září 2018 v 12:17 | Raquš |  Úvahy
Říkají, že vše co bolí, bolet přestane. To bude dobrý, říkají, zatímco se jejich nervózní pohledy setkávají v nejistotě. Jak můžou říct, že to bude dobré, když nic takového nemohou zaručit?

Stojí kolem mě, a usmívají se. Jsou všichni v černém, černé pláště, černé šaty, černé košile. Na bledých tvářích rezonuje strach z budoucna a bolest, která se sotva dá srovnát s tou mou.

Mrtvý syn. Mrtvé dítě. Jedno špatné rozhodnutí, jedna špatná volba. Chtěl to jen zkusit, říkají, nebyla to jeho vina, ujišťují mě. A to mi má pomoct?

Dívám se na ženu, kterou jsem předtím viděla jen dvakrát v životě a přesto je tu, soucitně kýve hlavou, vychutnává si mou nahou bolest.

Rozumím tomu, jak se teď cítíte. Když mi umřel otec, byla to hrozná bolest. Jak to jen může srovnávat? Tohle nebyl můj starý chátrající otec, tohle byl můj syn, můj sota dospělý syn, který se sjel na diskotéce a když na záchodech ztratil vědomí, následný pád a rána do hlavy ho stáli život.

Všude jsou bílé květiny. Kontrastují s veškerou tou temnotou, která nás obklopuje.

Lidé mluví, objímají se, objímají mě. Líbají mne na suchou tvář, už po ní nestékají slzy, můj pohled je mrtvý. Žadná matka by neměla vidět pohřeb svého dítěte.

Co je s tímhle světem špatně? Jak mě tak líbají na tvář, ironicky mi to připomene jiný obřad - který je naopak plný bělosti. Svatbu. Dva lidé se při něm zavazují na věčnost a i já se dnes zavazuji. Zavazuji se k žvotu bez syna.

Není to pro to slova. Když vám zahyne muž, jste vdova, když matka tak sirotek. Ale když vaše dítě odejde? Jak se dá něco takového pojmenovat? Jak chcete něco takového vůbec popsat? Bolest mi zaplňuje žíly, plíce. Nemohu se nadechnout, nemohu promluvit, nemohu se hnout.

Strašně to tlačí na prsou a cítím se jako přilepená k zemi. Život jde dál, zní mi hořce slova posledního promlouvajícího. Ano, život prý jde vždycky dál, ale ten můj se asi zastavil.

 


Halucinace

17. července 2018 v 22:03 | Raquš |  Úvahy
Zavřete oči a představte si dívku. Je celá bledá, jen zápěstí má rudé. Měl bych jí pomoct. Můžu jí pomoct. Musím jí pomoct? Kde z karmínových jizev vytéká krev, usedají černí havrani, kteří s ní tančí na nepravidelný rytmus zlomeného srdce.

Na chvíli se může usmát. Pousměje se. Může se usmívat, nebo se usmívá, protože musí? Je to zlomený, pokřivený úsměv, přesto jí velmi sluší. Podívá se ke mně a chce mi něco říct, otevírá ústa, snaží se nadechnout. Snad mi poví o všech těch zlomených srdcích, co zanechala. O všech snech, které nechala rozplynout. Může mi to říct, ale musí?

Nakonec mi jen zamává a když se naše oči střetnou, zatřese se a vyděšeně se ke mně otáčí zády. Ramena má svěšená. A přesto, že existuje jen papíře, cítím nahořklou rezavou vůni jejích žil, vidím, jak se na ní třpytí kapky potu. Chci ji uchopit, ale uniká mi mezi prsty a nesouvislé věty co na ni křičím, se mi vracejí ozvěnou zpátky.

Místnost je prázdná. Nikdo v ní není. Jsem v ní já? Vztekle házím nábytek do oken. Sklo se tříští a střepy mě řežou do paží, tváří, hrudi. Všude cítím její výsměch, na své kůži, na svých šatech. Může mi pomoct, ale nemusí.

Vznáší se přede mnou a já se jí snažím rozdrásat, strhávám jí nehty ze svého těla, všude je krev a ta se mísí s pláčem, pláč chutná hořce, padám na zem, oheň v krbu hoří a slzy a krev dopadají na zaprášenou podlahu.

V hlavě mi hořkosladce zní ta její poslední věta. Můžu žít? Nebo musím?


Pod maskami

1. července 2018 v 23:01 | Dee |  Úvahy
Dívka. Dcera. Sestra. Dobrá studentka. Trochu bohémka. Spisovatelka. Depresivní básník. Hysterka. Rebelka. Mám hromadu nálepek, které se na mne nakupily za ty roky. Proměňují se v cejchy, které se mi vypalují do kůže. Každý je může vidět. Může je číst. Nemusím nic říct, oni už si na mě názor udělají.

Chceš mě poznat? Moje kůže se otevírá, krev dopadá na podlahu. Lízni si. Ochutnej, jaká skutečně jsem, najdi mě v labyrintu vlastních lží.

Lidé nosí masky. Cejchy. Falešné tváře. Oblékají se do opatrnosti a taktu a zakrývají své démonické podstaty. Všude je tolik zla. Přijde vám to smutné? Nebo to prostě ignorujete? Copak jste slepí? Sundejte ty masky, zpřetrhejte laciné vrstvy a odhalte své tváře.

Tvrdíte, že život je krásný. Ale svět je plný nevinných dětí, které umírají zbytečně. Svět je plný nemocných lidí, kteří marně čekájí na léky. Svět je plný temnoty, která si pohrává se svými loutkami. A co vy? Jste snad také loutky? Ano, váš životní cíl je být vyjímečný ale bojíte se vybočit z řady.

Když jsem byla dítě, chtěla jsem věřit v Boha. Najít v něm útěchu ve strachu ze smrti. Ale řekněte, pokud Bůh existuje a nechává své "milované děti" takto trpět, co je to za zrůdu?

Vidím dívku. Směje se, pláče, tančí. Tančí i když hudba nehraje, je celá bledá jen zápěstí má rudé.

Chceš opravdu vidět, co je v mé hlavě? Chceš? Je to na tobě, ale varuji tě, vše ve mně je dávno mrtvé. Jsem skeptik otrávený životem, který sotva začal.

Víte, proč je svět plný temnoty? Protože muži se opíjejí a nechávají své děti opuštěné. Protože malé děti onemocní, ačkoli nic nikomu neudělali. Protože děti, které jsou nevinné, platí tu nejhorší daň. Nevyprávějte mi o spravedlnosti nebo o smyslu života, dokud vám život nevzal vše na čem vám záleží.

Co je to vlastně spravedlnost? Jen termín, který nemá fyzické zhmotnění, výmysl lidstva, na který si nemůžete sáhnout, vidět ho, dokázat jeho existenci. Spravedlnost je termín pro něco, co v naší společnosti nikdy nebylo.

Dokud se nebudete utápět ve vlastní frustraci, nevyprávějte mi o překonávání. Dokud vám někdo, na kom vám záleží, neřekne, že jste jen žena, a že pro vaši budoucnost je hlavní, abyste byla krásná a uměla dobře roztáhnout nohy, nevyprávějte mi o tom, že svět není mizerné místo k žití.

Dívat se na ženu, co pro vás byla důležitá, jak si ani nepamatuje kdo jste. Je zesláblá, křehká a ztracená ve vlastních myšlenkách. Děsíte se. Cítite se hrozně, protože víte, že je to sobecké. Měli byste o ní pečovat a ne se cítit hrozně kdykoli za ní jdete.

Ale svět už je takový. Je to jen divadelní hra, se svými malými bezvýznamnými herci, kteří na jejím konci odejdou. A pak? Pak je jen prázdnota smrti.

Jak se mi vedlo?

29. června 2018 v 17:05 | Raquš |  Začít odznova
Tak jsem zkoušela detox.. a no.. moc mi to nešlo. Bylo mi zle, bolela mě hlava, motala se mi.. a pak jsem i onemocněla do toho, čímž se to úplně zlomilo. Ale snažila jsem se jíst hodně ovoce a odpočívat a to mi šlo, do školy jsem šla až dnes a to pro své krásné vysvědčení...

Teď čekám na svou kamarádku, se kterou musím něco řešit a pak půjdeme s partou ze školy opékat buřty... Ikdyž já se svým žaludkem tam budu maximálně sedět.

Co si uvědomuji je, že léto začalo a to nejspíš znamená hodně fotek o tom, jak všichni chodí kalit a jsou pořád u moře, zatímco já budu v červenci hlavně pracovat, ale pokusím se si najít čas na rodinu, kamarády, nějakou tu akci a možná i rande? Když se někdo osmělí mě pozvat a cvičení samozřejmě.

Taky bych ráda přečetla hromadu knih a pořádně spala.. Protože ty moje cykly, že jeden den spím dvanáct hodin a druhý dvě... Mi opravdu neprospívají.

Jinak jsem obnovila vztah se španělskou rodinou a pokusila se i dovolat tátovi, abych se s ním pobavila...Protože on mi už 5 měsíců nezavolal... Ale nezvedá mi to, takže asi nemá zájem o komunikaci.

Chtěla jsem se spíš zamyslet nad tím, jak tohle léto co nejlépe využít. Minulý rok jsem se na měsíc zavřela doma, hodně jsem brečela a v podstatě jsem jen jedla a spala. Občas jsem zašla do fitka, ale pak přicházela instantní deprese... Rozhádala jsem se s přáteli, chodila hodně pít s lidmi se kterými jsem neměla mnoho společného a můj život byl jeden velký chaos. Ale i přesto... Španělsko mělo něco do sebe.

Tohle léto je důležité. Budu mít narozeniny a doufám, že si to co nejvíc užiji. Že budu chodit ven s kamarády, koupat se k vodě, hodně se hýbat, být na sluníčku, dělat blbosti. Jasně, že si s kamarády občas ráda zapiju... ale už nechci, aby to byla záležitost každého víkendu, chci se bavit aniž bych si ničila zdraví, nebo aniž bych pokoušela démona alkoholu, kterému propadl můj otec...

Doufám, že i vy uděláte se svým létem něco fenomenálního. A nezapomeňte, že tohle by mělo být nejlepší léto vašeho života!

Jdeme na to?

24. června 2018 v 0:30 | Raquš |  Začít odznova
Tak, ovoce a zelenina nakoupené a rodina dnes večer odjíždí na dovolenou. Budu doma sama, oddávat se detoxu těla a duše, meditaci a svým tajným snům. Zní to až krásně, že?

No, zní to krásně, teď. Uvidíme, co tomu budu říkat zítra. Nejlepší je, že první den bude docela náročný, budu vstávat brzy, pojedu do Prahy a budu tam provádět po zahradě Pražského hradu a pak jedu rovnou do práce, kde máme den otevřených dvěří. Všude kolem mne budou lákadla a navíc budu hladová a unavená.

V pondělí také hodlám začít den pohybem. Uvědomuji si, že během detoxu aspoň při prvních dnech budu trpět únavou a bude mi chybět energie, což je normální při vyplavování jedů z těla, takže se nehodlám moc zatěžovat. Zkusím jógu a meditaci nic extrémního. Ve středu budu mít hodinu boxu a v neděli jumping na trampolínách.

Doufám, že to zvládnu, ale tak to pocítím s tím, jak mi to půjde. V úterý si vezmu všude volno a klidně celý den prospím. Taky budu mimo sítě, budu sice psát na blog a koukat na seriály, ale instagram, whatsapp a messenger bude na týden vypnutý. Proč? Jednoduše proto, že potřebuji prostě vypnout. Zrestartovat se.

Každý den budu chodit na hodinové procházky, koupat se v našem bazénu, číst knihy a dobíjet si baterky. Napadá vás lepší způsob, jak začít léto?

Kromě toho si budu barvit vlasy hennou na červeno, o čemž asi taky napíši, jsem hrozně zvědavá, jak to půjde.

Tak mi držte palečky a zítra večer čekejte článek o tom, jak jsem si první den vedla.

Labyrint jeho očí

21. června 2018 v 18:52 | Raquš |  Úvahy
Když jsem byla ještě malá holka, potkala jsem kluka. Měl takové ty oči, co vás pohltí a vtáhnou hluboko do sebe. Když se usmál, jak to říct, měl hrozně hezký úsměv. Ve zdech labyrintu, kam mne jeho pohled zavedl, jsem se vyznala po slepu.
Znala jsem každou mřížku, každý kousek zdi, každou slepou uličku. Už před lety jsem zjistila, kam přesně dopadá slunce, kde můžeme pozorovat stíny a především, kudy ven.
Když spal, mohla jsem vidět duchy lidí, kteří prošli jeho životem. Cítila jsem jejich vůni, jejich chuť, hrála si s jejich záblesky.
Nechtěla jsem odejít. To vězení se náhle stalo mým domovem. Zvykla jsem si na jeho občasné výbuchy vzteku, na jeho pláč, když se nedívám, zvykla jsem si na to, jak mne objímal ze spánku. Někteří na mne křičeli, že mám utéct. Jiní mě chtěli zachránit.
Marně se ztrácely za zdmi, řezali se o trny u příchodové cesty. Mnozí zabloudili a už se nikdy nevrátili. Já ale pomoc nepotřebovala. Nestála jsem o ní. Byla jsem ztracená a byla jsem šťastná.

Ze života

16. června 2018 v 10:46 | Raquš |  Začít odznova
Rozhodla jsem se svoje tělo a mysl očistit od všech negativních vlivů. A jak to bude vypadat? Příští pátek začínám detox organismu skrze to, že budu pít jen ovocné šťávy, jíst ovoce zeleninu. Nejprve jsem chtěla začít jen něčím lehčím, takže to bude detox třídenní. Další měsíc bych pak vyzkoušela týdenní a pak i čtrnáctidenní.

Dostanu tak ze svého organismu všechny toxiny, které se v něm nahromadily. Nebude to jednoduché, to určitě ne, ale na druhou stranu, co je jednoduché?

Začínám také s meditací a budu se snažit každý den cvičit. Budu sem psát svoje pocity a dopředu říkám, že jsem od přírody tvor líny a postelový, takže to bude přinejmenším zábavné.. Vím, že tohle není článek plný hlubokého filozofování a depresí, jaký sem normálně píši ani zde neřeším politickou situaci, ale myslím, že bych se o to s vámi mohla podělit, protože hej, třeba to někomu pomůže, nebo to někoho inspiruje.

A já budu mít větší pocit zodpovědnosti, když sem budu muset vše psát, nebudu toho hned nechávat.

Tak mi držte palce! Dneska to nepůjde, dnes musím jet za babičkou, ale zítra budu doma, tak se na to vrhnu a dám vědět.

Sladká samota?

13. června 2018 v 8:38 | Raquš |  Úvahy
Chci abyste na mě zapomněli. Nechali mě kdesi u vzdálených pláží. Smazali mé číslo, zbavili se mých fotek, vystřihli mě ze vzpomínek.

Ano, ráda bych byla ztracená. Mám pocit, že právě když jsme ztracení, nalézáme sami sebe. A já se tak zoufale potřebuji najít. Zabloudila jsem již před lety a marně se snažím dostat domů.

Zavírám oči a cítím, jak si moře pohrává s mým tělem. Vítr mi tancuje po vlasech a na chvíli jsem nesmrtelná. Vzduch voní slanou vodou. Písek se mi dostává mezi prsty ale nevadí mi to, je to příjemná změna.

Sem tam zavádím o mušli, která se neposedně snaží dostat ke břehu. Je tak naivní. Kdyby jen věděla, že svět tam venku, co jí tak láká, je krutý a bolestivý. Změnila by názor? Nebo by mi stejně nevěřila a stejně jako já kdysi, se vydala za iluzí lepšího světa, světa tam venku a až pozdě by zjistila, že zapomněla kudy přišla? Stopy, které jsem za sebou před lety zanechala, se marně snažím najít v závatém písku a zoufale ho rozhrabuji prsty.

Možná, že to patří k mládí. Ta iluze Platónovy jeskyně, ten pocit, že když vyjdeme ven, najdeme lepší svět, ale nakonec se každý poutník chce jen vrátit domů.

Křičím, ale přes vlny neslyším svůj hlas. Nevím jestli se směji nebo pláči, ale vím, že je to uvolňující. Jsem tam sama. Na pláži je sice zima, ale voda mě objímá a skoro to necítím.

Padám do vln, zavírám oči a konečně mám pocit, že jsem skutečně svobodná.

Kam dál