Prosinec 2017

Vánoce s mou bláznivou maminkou

21. prosince 2017 v 21:26 | Darya |  Jen tak pro pobavení
Štědrý den se nám pomalu a nenávratně blíží, venku sněží, je zima a obchody nás přímo zahlcují neuvěřitelnými slevami, ozdobami a dárkovými sety, které nemají žádnou hodnotu, ale před rozbalením vypadají tak dobře a tak výhodně!
Asi budu ukamenována, ale mě na Vánocích vadí jedna drobnost. A to nakupování dárků. Nerada obdarovávám ty, na nichž mi záleží klišé klasikami jako voňavkami za pár stovek z drogerky nebo prvním plyšákem, kterého najdu ve hračkářství. Chci, aby dárek byl osobní. Dalo by se říct, že si užívám bádání a hledání nějakého nápadu, jeho realizaci či koupi a pak jsem na obdarování svého blízkého natěšená možná o něco víc než on sám. Jsem ráda, když někomu udělám radost.
Rozhodně nepíši toto, abych se vychválila, kolikrát jsem někomu dala první krávovinku, která vypadala aspoň trochu obstojně a to zvlášť ve chvílích, kdy na mě tlačí čas a peněženka je odlehčená. Nelíbí se mi co Vánoce znamenají pro spoustu mých vrstevníků. Dárky. Ne, promiňte ale to nemá být o dárcích.
Vánoce jsou o cukroví, které tak krásně provoní celý dům. O tom být s rodinou a dívat se spolu na pohádky, které jste určitě už viděli aspoň dvacetkrát, ale co, jsou Vánoce a je to krásné. Jsou o sněhu a sněhulácích, kteří se na nás usmívají ze zahrad. O společném zdobení stromečku, při kterém se možná pohádáte, kam která ozdoba patří, ale nakonec tam stojí a vy víte, že váš stromeček je jednoznačně ten nejlepší.
A teď k mojí "bláznivé" mamince. Píšu toto s láskou, to ona ví, ale je to pro ni v tomto období velmi výstižný termín. Vánoce jsou pro ni velice důležité. Dárky má obvykle nakoupené už v řijnu a v prosinci začíná šílenství. Týden před Vánoci se totiž věnuje "VÁNOČNÍMU ÚKLIDU".
Abyste pochopili, proč to píši velkými písmeny... Pro jakéholi normálního člověka je vánoční úklid něco úplně jiného než pro ni. Obrátí dům vzhůru nohami, vše se milionkrát vyluxuje, vytře, přebere, kompletně se vyskládají a přemyjí šuplíky, přebere se celá komora, přerovná se botník, vyskládáme a vydrheneme ledničku, vše se pak xkrát přemyje a nedej bože, abyste jí někdo v tom prošel bos! Mohlo by to taky být to poslední co uděláte.
Vánoce u nás doma prostě musí být dokonalé. Uvaříme tak tunu bramborového salátu a na Štědrý den povinně sedíme na gauči (samozřejmě bez mobilů!) a díváme se na filmy dle jejího výběru, které si dopředu vyhlídla a zakroužkovala v Minitv. Musím jí uznat, že to bývají hezké klasiky. Tři oříšky pro Popelku, Grinch, Láska nebeská, Princezna se zlatou hvězdou na čele a mnohé další.
Ano, dalo by se říci, že se krátce před svátky z mé úžasné mamky stává maniak a pedant na úklid, ale musím uznat, že ji trochu chápu. Jsou pro ni symbolické. Jsou pro ni důležité. Potřebuje, aby i kdyby jen dva dny v roce vše kolem ní bylo naprosto dokonalé a magicky krásné.
Protože, když tam spolu sedíme na tom gauči a díváme se na filmy, cítím se dobře. Jsem tam s lidmi na kterých mi záleží, s mými sestrami a maminkou a všechno je o něco lepší, protože jsou Vánoce. Stres necháváme až na příští rok. Tehdy v tom naprostém klidu vím, že právě v tuto chvíli, slyším melodii svého srdce. Tichou a utlumenou, ale šťastnou, protože jsem s rodinou, která bude vždy pevným bodem v mém životě.
A teď, když dovolíte, měla bych přestat psát a jít jí vypomoci s uklízením. Přece jen, nám zbývá ještě tolik práce...


Lepší budoucnost

17. prosince 2017 v 23:25 | Darya |  Začít odznova

Hodně jsem přemýšlela, hlavně v poslední době, kam se můj život posouvá. Mám skutečně vše co si přeji? Cítím se naplněná? A v neposladní řadě.. cítím se šťastná?
Znáte to, filozofické otázky jako kam mířím, co od sebe očekávám a jsem obklepena lidmi, kterým na mě záleží? Líbí se mi moje tělo? Líbí se mi, to čím jsem?
Překvapením pro mě byla strohá odpověď, ne. Odjela jsem do jiné země, abych našla štěstí a právě tady jsem si uvědomila, že moje štěstí je doma. Uvědomila jsem si, že mi chybí moje rodina, že právě v ní se skrývá porozumění a stabilita, kterou mi nemohl za hranicemi nikdo nabídnout. Něco se ale musí nechat. Španělsko je krásné. Je půvabné a svůdné a láká k zakotvení a ztrátě rozumu.
Je cítit krátkými kalhoty a chybami protože, no a co vždyť je tu pořád léto. Cítila jsem chuť ponocovat, protože v létě se neříká, dáme si jednoho a jdeme. Ne. Nikdo nikdy nechce odejít. Cítím, že jsem si hrála s ohněm, protože je to jen letní láska a nic víc. Ještě pořád cítím ty večírky, a buďme upřímní, aniž bychom stanovili čas odchodu, protože všechno je přijatelné v létě. Cítím jeviště, hudbu v živém přenosu a husí kůži. Cítím že to bylo plné krásných lidí, protože se slunečními brýlemi vypadají všichni dobře. Cítím, že jsem přišla o všechny své peníze, kvůli kombinaci slabé síly vůle a odhodlaní prožít neopakovatelné výlety. Cítím, že tohle léto bylo jiné, lepší než to minulé ale horší než to budoucí. Cítím, že jsem šla pro vše co jsem chtěla. Po hlavě. Cítím ten parfém co nemůžu dostat z hlavy. Cítila jsem nedostatek vůle a zodpovědnosti, když jsem měla před sebou snědou pleť a světlé oči. Cítím rozhořčenou letní bouři, jedinou v roce, kdy mi nevadí být promočená na kost. Cítím, že víc než jeden skočil do bazénu s mobilem v kapse. No a co, je to přeceňovaná blbost. Cítím pihy na nose. Cítím zámky v oblacích, které se na chvíli držely. Cítím změnu, která ačkoli si to neuvědomíme v danou chvíli, je vždycky k lepšímu. Slyšela jsem letní hudbu vycházející z okének. Cítím procházky brzy ráno, když se cítíme neporazitelní. Cítím hodinové hraní karet, nebezpečné sázky a rozhodnutí smíchané s alkoholem, riskantní ale zábavné, které mohou navždy změnit to čím jsme.
Španělsko bylo lákavé, ale nebylo mým domovem. A to jsem se snažila. Zvykla jsem si na věčné teplo, na hlasitý smích, na přirozenost a hojný výskyt alkoholu i na volnost a otevřenost tamnějších lidí. Zvykla jsem si na svobodu projevu a absolutní politickou nekorektnost.
Měla jsem tu přátele, školu, rodinu. Ale i tak jsem po sedmi měsících této šílenosti zvedla telefon a volala domů. Jeden večer jsem se prostě rozbrečela, nemohla jsem dál s tou prázdnotou, která mě pohlcovala. Koupená letenka a začala jsem balit kufry. Kufry, krabice. Ukončila jsem studium zde a začala si domlouvat opětovné studium v Čechách. Někteří lidé se z mého návratu neradovali, ale já nežiji pro ně, ale pro sebe. Španělsko bylo krásné, ale chybělo mi toho tolik. Možná, že je to tím, že jsem příliš mladá opustila svůj domov, možná že jsem ten typ ptáčka, který si potřebuje zlomit křídla, aby pochopil, že jsem neměla vyletět z hnízda.
Chtěla bych napsat o svém posledním večeru. Napsal mi kamarád, kterého jsem pár měsíců neviděla, jestli se chci sejít. Pomohl mi s nákupem a pak řekl, že zajdeme na zmrzlinu. V cukrárně ale bylo plno a já si nebyla jistá, co si objednat a tak mě nakonec přemluvil. "Pojď do baruuuu no tak." Tahle věta byla zopakovaná tolikrát, že jsem nakonec povolila. Objednala jsem si jedno malibu a povídali jsme si. O všem. O životě, o vztazích o rodině. Hodně jsme se smáli a pak mu zavolala přítelkyně, že ho čeká v hospodě.
Zašli jsme tedy za ní. Byla správně šílená, příjemné ji poznat, dobře jsme si pokecaly. Pozvala mě na pivo, něco jsme zakousli a pak jsme si v dalším baru objednali černé pivo a šli hrát kulečník. Hrála jsem mizerně, ale naštěstí i oni a tak to skončilo vyrovnaně. Po třetí hře, kterou jsme nedohráli, jsem si nakoupila u zdejších číňanů a skončili jsme ve zdejší turecké restauraci. Tam jsme blbli skoro do půl jedné. Házeli po sobě rýži a nudle a bavili se o naprosto nevhodných a zvrácených věcech. Smích zaplňoval prázdnou restauraci a my se rozhodli pro poslední zastávku. Kilims. Zdejší "království" pro nedozrálé puberťáky, kteří chtějí do sebe dostat pár panáku aniž by museli mít osmnáct prožitých let.
Já se alkoholu vyhla, nechtěla jsem pít, pro mě jsou dvě piva během celé noci dostačující, abych se bavila, nemusím se plazit po podlaze. Rozloučila jsem se se všemi svými přáteli, usmířila se s někým na kom mi skutečně záleželo a dostala i dárek, krásný obrázek, který pro mě namaloval přítel, kterého znám od doby co jsem nosila pleny. Bylo hezké, když jsme ve dvě ráno seděli na prahu a povídali si. Jeden chlapec mu zlomil srdce, a on to těžce nesl, ale je tím nejsilnějším člověkem, co znám a tak vím, že to zvládne. Ukazoval mi nové tetování na motivy Harryho Pottera. Mluvil mi o škole a vzpomínali jsme na to, jak jsme si jako malí hráli. On sedával na lavičce, hrál si pokémony a ignoroval svět. Já běhala kolem něj a pokřikovala.
To je ale otravná holka, říkával si. Proč si mě vůbec nevšímá? Ptala jsem se sama sebe. O pár let později nás právě jeho obrázky sblížili a on se stál člověkem, který zná vše. Vše co mě činí být tím, čím jsem. Pak odešel domů. Já šla krátce po něm. Přemýšlela jsem o tom, jaké maličkosti mohou změnit, to kým jsme. Celou noc jsem nemohla usnout, natěšená a zároveň vyděšená, z toho co přijde.
Teď jsem už pár dní doma. Španělsko bylo úžasné, ale všude dobře doma nejlíp.

Co kdyby?

14. prosince 2017 v 3:49 | Darya |  Úvahy

Moje babička mi říkavala,
nepřemýšlej tolik nad životem, bude ti z toho akorát mizerně. Říkala, že se tolik zabývám otázkou co kdyby, že skutečný život nežiji. Prý se mám připravit na věci až přijdou a ne se zabývat každým způsobem, který se může pokazit. Asi bych měla tenhle článek napsat přitažlivě, aby byl populární a dobře se četl, aby vám po něm přejely oči se slastným pocitem ne úplného uspokojení, který nastavá na konci všeho, co zaujme naši pozornost. Jenže jsou tři ráno, já nemůžu spát a všude kolem mě je tma.
Nemám chuť řešit věci později, usmívat se a šířit kolem sebe přehnaný pozitivizmus. Věci, které mě trápí jsou tady, visí ve vzduchu a já prostě... Nemůžu. Nemůžu se neužírat otázkou, co kdybych před dvěma lety neodepsala na ten inzerát? Co kdybych ze strachu nešla na pohovor? Bylo by mi mizerně, ale po chvilce by to přešlo a nemusela bych absolvovat spoustu věcí. Nepoznala bych ty, kteří mě tolik zničili svým odchodem.
Normální člověk má kolem sebe okruh známých a přátel, který se občas ochudí o někoho kdo zmizí, ale konstantně objevujeme nová prostředí a nové osoby, které ho doplňují a zanechávají stopu v našem životě, ať už je sebemenší.
Problém nástává ve chvíli, kdy se natolik bojíte změny, že se obklopujete jedním malým kruhem a pokaždé když z něho někdo odejde, tak to tak bolí. Nemůžete být závislí na ostatních. Všechno v životě je jen chvilkové, jako povzdych, který zmizí v tichu noci, a tak upínat se k čemukoli, co ve své podstatě má zmizet, je jen dobrovolné sebetrýznění.
Pokud to někdo čtete až sem, určitě si říkáte, krásně plýtváš mým časem, ale jak to souvisí s tématem tohoto chladného prosincového týdne? Souvisí. Naprosto a přitom nijak. Vyjadřuji se k tomu, že otázka co kdyby, je dosti zrádná, nic vám nepřinese, jen prázdnou naději a lítost, např. "Co kdybych vyrazila na ten autobus o trochu dříve? Nejspíš bych ten koncert stihla." Ano, nejspíš, ale ptát se, co kdyby tu situaci nevyřeší, nevráti vás zpět ani vám nenabídne obohacení. Jen se díky ní týráte představou o tom, že jste věci udělali jinak, a díky tomu jste se vyhli něčemu, co vás v budoucnu zarmoutilo.
Je to jakýsi pokus o přenos do reality, v níž jste napravili některou z chyb, která vás zasáhla a nemusí být jen vaše. Co kdyby neřídil tak rychle? Co kdyby s tím přestal dřív? Co kdyby se o sebe staral, když mu diagnostikovali nemoc? Kdyby to tak bylo, jistě by mnoho věcí bylo lepších. Ale ačkoli se svou babičkou máme velmi rozdílné názory a často s ní nesouhlasím, má pravdu. Co kdyby stejně nic nevyřeší, tak proč se tím trápit? Jednoduše proto, že jsme lidé.
Aspoň u mě, protože nad věcmi hodně přemýšlím a místo abych spala tu sedím, píšu po tmě článek a snažím se poněkud nešikovně zformulovat všechno to, co mi běží hlavou. Omyly, které jsem za svůj život udělala mi občas svírají hrdlo a mě jen napadá, co kdyby bylo vše jen o trochu jiné?

Dopis Smrti

8. prosince 2017 v 21:52 | Darya |  Úvahy
Úryvek z jednoho starého příběhu...

Co je to smrt? Ta záhadná černá dáma v plášti strachu nacházející se kolem nás? Nekonečná, věčná, silná, skutečná. Pro každého tvora na jakémkoli světě. Každého z nás jednou dostihne, někoho dříve a jiného později.

Co je můj život? Jen krátké nepatrné vzplanutí v dějinách našeho světa. Jen sotva znatelný povzdech bohů, než mě navštíví má dávno ztracená milenka. Smrt.

Lidé pro ni dělají šílené věci. V jejím jméně. Zrazují, plánují, milují se. Skrze ni manipulují s jinými s takovou samozřejmostí jako dýchají. Smrt je sama o sobě krásná, ale živými bytostmi zneužívaná síla.

Komu se nikdy neprohnala hlavou ta hříšná myšlenka na nesmrtelnost?Já svou smrtelnost miluji. Protože s věkem stoupá paranoia. Když jsme děti, nemyslíme na ni, jsme uzavřeni ve svém vlastním světě.

V dospělosti žijeme naplno a teprve se stářím si uvědomujeme možnost, ne skutečnost a blízkost smrti. Víme, že náš život je u konce a bojíme se. Strach, hlavně ten ze smrti je v našem světě zneužívaný ve prospěch bohatých a chamtivých.

Ale k čemu je prožít život v úvahách a experimentech se smrtí? Ne její bádání a zkoumání máme celý posmrtný život. Co nás čeká? Ráj? Peklo? Znovuzrození? Věčná temnota? Nevím. A o to zvědavější jsem.

A až budu na druhé straně konečně najdu odpověď. Počkej na mě má drahá. Tvá náruč a tvůj stín, to bude to poslední, co uvidím. Má láska a obdiv k tobě je nezištná a silná jako sluneční záře v pravé poledne. Miluji tě.

Má stíny obklopená, zahalená krásko. Slyším tvé tiché vzdechy a v odrazech vidím tvůj perlový obličej. Mění se. Je nestálý. Tak jako lidé, které si odvádíš. Čekáš na mě, cítím to a blížím se.

Těším se. Brzy se shledáme. Má věčně spící princezno. Znám tvé jméno. Nebojím se ho říct a nehodlám nic uspěchat. Ať naše pouto zraje. Jsi smrt, má ztracená a jediná pravá milenka.

Jen tebe skutečně miluji. Buď trpělivá lásko, už přicházím.

Na hraně

8. prosince 2017 v 21:39 | Darya |  Začít odznova



Co skutečně znamená být na hraně?
Vím, že tato otázka zní jako klišé, ale myslím, že každý se tak někdy cítil. Nikdy jste neměli pocit, že jste došli na samotné hranice vaší existence a že jen lehký krok kupředu vás může stát život? Někdy se nám v životě nedaří a je nám mizerně, ale to není to, o čem mluvím. Tou metaforickou hranou je fakt, že nemáte co ztratit. Když vás zoufalství dostane do situace, že se smějete vlastnímu neštěstí, protože víte, že už to horší nebude. Nemůže.
Celý svůj život jsem prý byla až otravně pesimistická. Omlouvám se, pokud se to někomu nelíbí, ale přehnaný optimismus mi vždy přišel až téměř toxický. Myslím, že lidé fungují nejlépe právě ve chvíli, kdy jde o hodně. Pokud je budeme krmit habaďůrkami o tom, že vše je krásné a pozitivní, uděláme z nich tvory bezbranné a nesamostatné.
Každou noc se probouzet, protože vás noční můry nenechají spát, pak přes den cítit nechuť k jakékoli činnosti a jakémukoli kontaktu s lidmi, neschopnost vylézt z postele, vysprchovat se, začít nový den. Chvíle, kdy vám sebelehčí aktivita přijde vyčerpávající a jaksi nesmyslná, protože už na ničem nezáleží.
Myslím, že za každou hranou je ztráta, uvědomění si, že část vašeho života je nenávratně pryč. Někoho na hranu může dostat ztráta práce, sebenaplnění, někoho jiného zase ztráta rodiny, člověka, kterého jste milovali. Zanechá to ve vás strašné prázdno, které jako by pohlcovalo všechno to, čím jste, až do momentu, kdy zbyde jen prázdná skořápka, odraz toho čím jste kdysi byli.
Ráda bych vám dala radu, řekla co je správné v danou chvíli udělat a jak se zachovat. Ale nemůžu. Není důležité se na hranici vašich sil nedostat, spíše se udržet, než naberete sílu udělat pár kroků zpátky. Věřit, že život je příliš krátký, než abyste skočili do prázdna a vzdali to sami se sebou. Některé věci bolí. A někdy myslíme, že náš život není tak špatný, a pak si zděšeně uvědomíme, že se necítíme šťastní. Že když jsme sami, zahalí nás prázdnota, pocit nesmyslnosti, otázka, co by se stalo, kdybych dnes zemřela?
Smutnou odpovědí, je z našeho pohledu nic, často máme pocit, že ostatním na nás nezáleží, že na nás útočí a z jistého důvodu se domníváme, že si to zasloužíme, že by nás všichni měli nenávidět a že je nám vše ukradené. Zahalujeme se do lhostejnosti a nezájmu a podprahově se trestáme za naše chyby.
Každý jsme jiný. Někteří přestanou jíst, ztratí chuť k jídlu a k životu, jiní zase, naplňují pocit prázdna právě jídlem a provinilostí, jiní ve snaze překonat vnitřní bol hledají útěchu v náručí lidí, jejichž jména časem vymizí, stejně tak jako jejich vůně a chvilková "anestezie", kterou jim toto přináší.
Znám i takové, kteří se na hranici svých sil oddali drogám, či alkoholu. Když jsme "na hraně" chybujeme. Utíkáme před bolestí, ale ta je jako labyrint, jehož vyvrcholením je opět to samé místo, ta samá hranice. Před bolestí nemůžete utíkat. Minulosti nemůžete utíkat. Protože nikdy to není jen minulost. Její součástí jsou lidé, vzpomínky, místa, požitky.
Ať si připadáme sebevíc bezvýznamní, zanecháváme za sebou stopu.
Když jsem se já dostala na svou hranu a myslela si, že lidské tělo nemůže s veškerou tou bolestí, utekla jsem. Odjela za hranice svého domova a zkusila začít od nuly. A jak mi jeden přítel během mého žití tady vysvětlil, nikdy nemůžeš začít úplně od začátku. Své minulosti se musíš postavit. Nemusíš se omluvit všem lidem, kterým si po cestě ublížil. Nemusíš se stát svatým, abys vše odčinil. Prostě jen odpusť sám sobě. Jdi dál.
Nezapomeň, že co ti dnes přijde jako nenapravitelná bolest, ti za půl roku bude připadat směšné, oproti tomu co tě ještě čeká. Každá bolest je překonána větší bolestí, ale lidé jsou silní a nejvíc právě ve chvilkách slabosti.