Na hraně

8. prosince 2017 v 21:39 | Darya |  Začít odznova



Co skutečně znamená být na hraně?
Vím, že tato otázka zní jako klišé, ale myslím, že každý se tak někdy cítil. Nikdy jste neměli pocit, že jste došli na samotné hranice vaší existence a že jen lehký krok kupředu vás může stát život? Někdy se nám v životě nedaří a je nám mizerně, ale to není to, o čem mluvím. Tou metaforickou hranou je fakt, že nemáte co ztratit. Když vás zoufalství dostane do situace, že se smějete vlastnímu neštěstí, protože víte, že už to horší nebude. Nemůže.
Celý svůj život jsem prý byla až otravně pesimistická. Omlouvám se, pokud se to někomu nelíbí, ale přehnaný optimismus mi vždy přišel až téměř toxický. Myslím, že lidé fungují nejlépe právě ve chvíli, kdy jde o hodně. Pokud je budeme krmit habaďůrkami o tom, že vše je krásné a pozitivní, uděláme z nich tvory bezbranné a nesamostatné.
Každou noc se probouzet, protože vás noční můry nenechají spát, pak přes den cítit nechuť k jakékoli činnosti a jakémukoli kontaktu s lidmi, neschopnost vylézt z postele, vysprchovat se, začít nový den. Chvíle, kdy vám sebelehčí aktivita přijde vyčerpávající a jaksi nesmyslná, protože už na ničem nezáleží.
Myslím, že za každou hranou je ztráta, uvědomění si, že část vašeho života je nenávratně pryč. Někoho na hranu může dostat ztráta práce, sebenaplnění, někoho jiného zase ztráta rodiny, člověka, kterého jste milovali. Zanechá to ve vás strašné prázdno, které jako by pohlcovalo všechno to, čím jste, až do momentu, kdy zbyde jen prázdná skořápka, odraz toho čím jste kdysi byli.
Ráda bych vám dala radu, řekla co je správné v danou chvíli udělat a jak se zachovat. Ale nemůžu. Není důležité se na hranici vašich sil nedostat, spíše se udržet, než naberete sílu udělat pár kroků zpátky. Věřit, že život je příliš krátký, než abyste skočili do prázdna a vzdali to sami se sebou. Některé věci bolí. A někdy myslíme, že náš život není tak špatný, a pak si zděšeně uvědomíme, že se necítíme šťastní. Že když jsme sami, zahalí nás prázdnota, pocit nesmyslnosti, otázka, co by se stalo, kdybych dnes zemřela?
Smutnou odpovědí, je z našeho pohledu nic, často máme pocit, že ostatním na nás nezáleží, že na nás útočí a z jistého důvodu se domníváme, že si to zasloužíme, že by nás všichni měli nenávidět a že je nám vše ukradené. Zahalujeme se do lhostejnosti a nezájmu a podprahově se trestáme za naše chyby.
Každý jsme jiný. Někteří přestanou jíst, ztratí chuť k jídlu a k životu, jiní zase, naplňují pocit prázdna právě jídlem a provinilostí, jiní ve snaze překonat vnitřní bol hledají útěchu v náručí lidí, jejichž jména časem vymizí, stejně tak jako jejich vůně a chvilková "anestezie", kterou jim toto přináší.
Znám i takové, kteří se na hranici svých sil oddali drogám, či alkoholu. Když jsme "na hraně" chybujeme. Utíkáme před bolestí, ale ta je jako labyrint, jehož vyvrcholením je opět to samé místo, ta samá hranice. Před bolestí nemůžete utíkat. Minulosti nemůžete utíkat. Protože nikdy to není jen minulost. Její součástí jsou lidé, vzpomínky, místa, požitky.
Ať si připadáme sebevíc bezvýznamní, zanecháváme za sebou stopu.
Když jsem se já dostala na svou hranu a myslela si, že lidské tělo nemůže s veškerou tou bolestí, utekla jsem. Odjela za hranice svého domova a zkusila začít od nuly. A jak mi jeden přítel během mého žití tady vysvětlil, nikdy nemůžeš začít úplně od začátku. Své minulosti se musíš postavit. Nemusíš se omluvit všem lidem, kterým si po cestě ublížil. Nemusíš se stát svatým, abys vše odčinil. Prostě jen odpusť sám sobě. Jdi dál.
Nezapomeň, že co ti dnes přijde jako nenapravitelná bolest, ti za půl roku bude připadat směšné, oproti tomu co tě ještě čeká. Každá bolest je překonána větší bolestí, ale lidé jsou silní a nejvíc právě ve chvilkách slabosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miky Miky | 8. prosince 2017 v 22:32 | Reagovat

Naprosto dokonalé zamyšlení, moc pěkně se to čte :3

2 Darya Darya | 8. prosince 2017 v 22:37 | Reagovat

[1]: Děkuji, tvého názoru si vážím. :3

3 Eliss Eliss | Web | 9. prosince 2017 v 7:05 | Reagovat

Ano, jednu dobu jsem byla na hraně a myslela na sebevraždu... Pěkně jsi to napsala!

4 KonyGilli KonyGilli | 9. prosince 2017 v 14:05 | Reagovat

To je tak krásně napsané...jak kdyby jsi mi mluvila z duše :)

Častokrát se třeba i stane, že děláme něco stále dokola...a pak už ani nevíme proč to děláme...

5 Darya Darya | 9. prosince 2017 v 15:27 | Reagovat

[3]: Vím, že člověk je někdy v situacích, že neví jak z toho ven, ale důležité je, že jsi tady, což právě vypovídá o té síle.

6 Darya Darya | 9. prosince 2017 v 15:29 | Reagovat

[4]: Děkuji, moc si toho vážím :3
Ano smutek je občas těžké překonat právě proto, že opakujeme ten stejný postup pořád dokola a pak se utápíme v tom, že nemůžeme dosáhnout svého cíle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama