Vše co jsme byli, se teď proměnilo v prach (1)

27. ledna 2018 v 23:27 | Dee |  Překlady
Narazila jsem na jednu starou knihu, kterou jsem našla ve Španělsku v jedné malé budce. Princip spočíval v tom, že kdo si knihu vezme, jinou tam dá. Každý večer jsem kolem té budky chodila, přibližně kolem druhé ráno a koutkem oka pozorovala knihy ve výloze. Většina knížek byla velice nezajímavá, jednalo se hlavně o odbornou literaturu a staré kratičké příběhy, které se psali za dob kdy byla moje babička ještě mladá čipera.
Ale ten večer si vybavuji velice jasně. Byly skoro tři ráno, už jsem šla trochu pozdě domů a cítila jsem se velmi dobře, protože jsem strávila celý večer s přáteli a povídali jsme si. Španělsko bylo lákavé a hřejivé a člověk tam měl pocit, že nikdy není příliš pozdě.
Ten večer jsem se seznámila s Carlosem, kamarádem, o kterém jsem tehdy ještě nevěděla, jak ovlivní mých dalších pár měsíců. Dal mi hromadu skvělých vzpomínek a jsem ráda, že ho můžu nazývat svým přítelem, kamarádi jsou totiž někdy to jediné, co nás drží nad vodou. Takové malé výrobny štěstí.
A tam byla. Modrá malá knížečka "Vše co jsme byli, se teď proměnilo v prach" od Benjiho Verdese. Už její název mě zaujal, mám slabost pro citáty a poezii a tak jsem po ní ze zvědavosti sáhla. Je úžasná. Popisuje v krátkých kapitolkách a básních lásku jako takovou a následně i její konec.
Kniha se pak převážně věnuje tomu, co se děje po rozchodu. Ve formě krátkých zápisů, typu Den 1, Den 2, takto až do doby než si autor uvědomí, že se musí posunout dál. Ráda bych také upozornila, že nejsem na klasicky romantickou literaturu a podobné ňuňu slaďárny příliš zaměřená, upřímně jsou mimo mne, ale forma kterou je to psané je tak specifická, že jakmile začnete číst, nemůžete přestat. Je to tak skvěle a realisticky napsané, že se mi svíralo hrdlo při jejím čtení. Někdy je trochu složitější a musela jsem číst víckrát, ale okamžitě jsem si tento osobitý styl psaní zamilovala a možná právě proto, že jsem byla tehdy poměrně po čestvém rozchodu a měla jsem trochu zlámané srdce, jsem se v té knize našla a byla jakousi útěchou ve večerech, kdy jsem nemohla usnout.
Tato knížka mě trochu utvrdila v mém názoru, že nikdo nemiluje takovým způsobem, jako milují básníci a spisovatelé.
Bohužel pak moje babička poněkud nešikovně toto dílo polila vínem a knihu tím velice poškodila. Určitě se budu snažit koupit si novou, protože je to jedna z těch knížek, které si člověk musí nechat a vrátit se k ní, když to nejvíc potřebuje.
Mrzí mě, že v Čechách španělská literatura zatím příliš neprorazila, ale aspoň tady na svém blogu se pokusím o skromný překlad, který budu přidávat po částech. Snad se vám bude líbit, mě skutečně okouzlila.
Pokud by se to někomu opravdu líbilo, můžu vás ujistit, že každou sobotu a neděli večer se objeví jeden kousek na mém blogu.


Mohli bychom se milovat,
jen tak ze srandy a čekat, že trochu
vykoukne pravda.
Mohli bychom být jako písek, který
je na poušti, nekoneční,
myslím.
Mohli bychom přestat být ty a já
a ne abychom byli my,
ale abychom byli vším.
Mohli bychom, ale ty nechceš.

Část první - Všechno co jsme

Když jsem ještě byl malý jako fazole,
když jsem ještě dýchal ústy mojí matky,
když jsem tě ještě neznal,
už tehdy jsem věděl, že mě zachráníš.

Možná jsi přišla, jako přicházejí tornáda,
smetla si všechno s sebou a bez varování,
proto jméno ženy,
proto tvoje jméno,
proto ty.

A to bylo to jediné, co jsi měla z tornáda,
zbytek bylo tvoření ostrovů dotyků v mých mrtvých mořích,
oživování líných vln, rozvlnění mých zátok,
spadnout do písku doprovázen tvým přílivem,
plavat ve tvých očích, jíst z tvých dlaní.

Doplnila jsi mne, ve tvém náručí kousek po kousku
a zas jsem se stal fazolkou ve tvé posteli,
zas jsem dýchal cizými rty,
které mi tentokrát nejen vrátily život,
měli také schopnost mi ho vzít
a tam jsem zůstal žít,
v jednom tvém povzdechu a vše co přišlo potom,
vzduch.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama