Závazek slibu

5. ledna 2018 v 1:39 | Darya |  Úvahy
Už toho mám plné zuby. Necítím sebelítost, smutek, žal, cítím vztek, který mě tlačí zevnitř. Chce se dostat na povrch a něco udělat, získat volný průběh, ale nejde to. Co udělám? Rozbiji něco? Destruktivita nic nevyřeší. Budu křičet? Jen bych vypadala jako uvztekaná malá holka, pokud chci něčí respekt řev mi k tomu nepomůže.
Vyvolat hádku? Mít pocit, že jsem někoho rozdrtila argumenty? To mi nepřináší upokojení, mě vždy popoháněla vpřed motivace, touha vytřít zrak lidem, kteří mi ublížili.
Sebelítost stranou. Co se vlastně stalo? Nějakou dobu mám deprese a nikdy jsem nebyla extrémně pozitivní. V mých posledních článcích jsem se snažila šířit dobrou energii. Jsem člověk, který hodně sní, má své úžasné cíle, představy, touhy. Často věci podělávám, ale vždy se otřepu a slíbím si, že to dám, že budu konečně šťastná sama se sebou. Budu dobrá ve studiích, dostanu se na svou vysněnou vejšku, budu dělat, co mě baví a budu cestovat a poznávat nové nevídané věci.
Jistě by mi kdekdo z vás vysvětlil, že tohle chce každý, ale pak většina lidí se jen tak nějak smíří s něčím mimo jejich představy a žijí tak, jak jim to život dovolí.
Slib je podle mě velmi závazný, je to dohoda, neúplná přísaha, která vás k něčemu bezpodmínečně zavazuje. Pro spoustu je motivací, musí přeci dodržet slib a pro některé je to až děsivé, vždyť jsem to přece slíbil.
Celý život jsem vyrůstala bez silného mužského vzoru a měla vedle sebe silnou úspěšnou matku, která si plnila spoustu snů a kdekdo jí záviděl. Byla úspěšná, měla rodinu, byla mladá, krásná a neskutečně silná. K ničemu muže nepotřebovala vše si sama vydřela. Já jí bezmezně obdivovala. Říkávala jsem, že jednou budu právničkou, protože jsem věděla, že to byla její vysněná práce a chtěla jsem aby byla hrdá. Na základce jsem nosila domů samá vyznamenání pro její uznání. Hodně jsem četla, byla jsem ve škole celkem bezproblémová a většina učitelů říkala, že jsem dobrá žačka (ten druhý zbytek říkal, že jsem drzá, ale nic vážného).
Nikdy jsem nekouřila, nikdy jsem opilá nemusela mamku volat nebo jsem nepřišla domů a neskončila s hlávou v míse. Dokonce ani marihuana mě extrémně nelákala. Jestli jsem byla drzá? Neskutečně. Často jsem a ráda opravovala učitele, kdykoli mi dali příležitost. Byla jsem trochu rošťák, ale hlavně jsem chtěla, aby na mě maminka byla hrdá.
Co je problém? Že je to dost nezdravé. Začínala jsem mít pocit, že jediný způsob, jak si zasloužit její obdiv, je jí překonat. Svými obrázky ani příběhy bych jí přece neokouzlila, postrádala jsem potřebnou originalitu.
Moc mi záleželo na jejím názoru. Když jsem se včera dozvěděla, že si myslí, že tímhle tempem (schováváním se před světem, tím, že když na mě jde depka si prostě lehnu a stulím se do klubíčka, pospáváním přes den a ponocováním) skončím jako prodavačka v Kauflandu a ne jako psycholožka, měla jsem pocit, že ve mě nikdo nevěří.
Ano, dělám tyhle věci, cítím se zle. Ale až v pondělí začnu školu, samozřejmě do ní budu chodit a budu se učit (znám se lépe, než kdokoli jiný) a pak možná, místo chození ven s přáteli, budu oceňovat a preferovat samotu, ale nevykašlu se na to. Můj sen je pro mě důležitý.
A tak tu dávám takový slib. Slib, který neporuším a stane se tetováním vyrytým do mé kůže.
Slibuji, že nebudu ležet v posteli ve dva dny nevyměněm pyžamu (to je tím volnem no), slibuji, že se budu starat o své tělo, budu chodit dvakrát týdně do fitka, budu si hlídat jídelníček, přestanu vyhledávat mekáč a kfc a kdykoli budu v centru zajdu spíš do UGA, mají tam výborné polévky, saláty, zeleninové wrapy a hlavně štávy. Když mi někdo nabídne něco jiného, nenechám se zlákat, budu umět říct ne.
Budu si kompenzovat cukrovku, naplno se vrhnu do studií a do školy budu chodit včas a nebudu zameškávat. Jednou do týdne si najdu čas na něco zajímavého, jako výstavu, kino, cokoli mě bude bavit a na knihy také nezanevřu. Budu si číst ten otřesný seznam k maturitě a knihy o psychologii.
A hlavně slibuji, že rodičům o tom co dělám nic nepovím. Neřeknu jim, že si dávám život do kupy. O řeči typu, uvidíme jak dlouho ti to vydrží, nebo o to aby si připisovali mé zásluhy se slovy, to nebyla kritka jen negativní motivace, nestojím. Potřebuji vědět, že to co dělám, dělám pro sebe a protože já se k tomu rozhodla. Nerada bych se cítila výrazně ovlivněná. A v den kdy uvidí, kam jsem se sama dopracovala, budou moci posoudit, jestli se ve mně spletli. Nemluvím teď tolik o rodičích, jako i lidech jež se mi smáli a schazovali mne.
Slibuji, že tento slib, mě zaleje železem a udělá mne nezlomitelnou a neodraditelnou. Stanu se závislákem na svých snech.
A splním si je. To vám tímto slibuji.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 6. ledna 2018 v 20:51 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj optimismus :-). V podstatě mám podobné stavy jako ty. Taky se s tím snažím bojovat, ale přijde mi, že je to jen horší a horší. Tyhle články mi moc pomáhají. Dávají naději...

Držím ti palce, abys našla v sobě sílu a začala si plnit své sny, krok za krokem :-).

2 Scottrok Scottrok | E-mail | 5. května 2018 v 17:45 | Reagovat

*
*
Pictures, images and Video  3 -5  -7 -9 -12 _15 years P0rno
*
Download here: Link1: http://minurl.ru/64o7N
Download here: Link2: https://rocld.com/n8g76
*
*
*
*--

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama