Únor 2018

Pomíjívé křehké mladí

23. února 2018 v 12:14 | Dee |  Úvahy
Mladí má jistě mnoho definic, ale každý ho vnímáme trochu jinak. Já si myslím, že mládí je období plné chyb, omylů a neuvěřitelných zážitků. Myslím, že je to období, kdy je naše tělo jako nabité hormony, kdy činíme hloupá rozhodnutí, lákají nás věci nebezpečné a nezdravé, věci, kterých pak mnohdy litujeme.

Puberťáci začínají s kouřením, chodí na večírky, poprvé se opíjí. Někteří mají s někým poprvé sex a pro některé je to krásnější, než pro druhé. Adolescentní život může být různý. Poprvé se zamilováváme a experimentujeme. Můžete být populární, můžete být také obětí šikany, nebo žít pokojně. Se svým okruhem lidí, ne příliš výrazní, ve svém světě.
Co je teda typické mládí? Co je jeho přesná definice? Nemůžeme jí poskytnout, protože něco jako oficiální průběh mládím, jakýsi průvodce neexistuje.

Viděla jsem maminku člověka, mladého člověka, který bral drogy a ačkoli o tom věděla, nic s tím nedělala. Samozřejmě, říkala mu, že to není správné, hádala se s ním, zakazovala. Ale bála se udělat radikální krok, což je možná důvod proč s tím dosud nepřestal. Radikálním krokem myslím třeba dát ho na detox, s někým to řešit.

Někteří rodiče se toho bojí. Že udělají něco, co už jim to dítě neodpustí. Jenže někdy, když chceme někoho zachránit, nemusí se mu to líbit. Možná v tu chvíli o tu záchranu ani nestojí. A někdy, když chcete někoho zas složit dohromady, se pořežete o jeho střepy.

Pak jsou tu zas rodiče, kteří na dítě vyvíjejí velký tlak, hodně od něj očekávají a s péčí to zase naopak přehání. Asi nemůžeme říct, že nějaký rodič je dokonalý. Neexistují univerzální postupy, protože každý jsme jiný.
Mládí je hrozně složité období v životě. Je to přechodník mezi dětstvím a dospělostí, je to období plné slz a plné pocitu, že nám nikdo nerozumí, že vše je jen pomíjívé a my jsme tak jiní, než ostatní. Každý puberťák si myslí, že je jiný. A ano. Jsme vyjímeční. Stejně tak, jako všichni ostatní.

Je to zvláštní. Jste ještě dítě, nemůžete legálně pít, kouřit, řídit auto, nebo se svobodně rozhodovat, třeba o svém místě bydliště, nebo kam půjdeme na školu. Jsou tu rodiče, kteří tyto volby dělají za nás, píší nám omluvenky, chodí s námi k doktorům a chtěli by o nás vědět víc, než by se nám líbilo. Kam jdeš, s kým jdeš a kde budete? Ono mi jde o to, že dle mého jsme sice pořád mladí, je nám osmnáct, dvacet, dva a dvacet. Jsme mladí. Ale nemůžeme si toho priviligia příliš užívat, jsme nuceni dospět a chovat se rozumně až příliš brzy.

Je to těžké ale i proto, že být dítětem je výhodné. Je to pohodlné. Nemusíte na nic vydělávat, nic platit, to co pořebujete vám rodiče zařídí. Jídlo je doma, sešity dostaneme na začátku každého školního roku. Oblečení i boty máme, vše dostáváme. Nic nás nemusí trápit.

Čím starší jsme, tím víc privilegií máme ale s nimi přichází i povinosti. Jsou to vlastně takové jedovaté dárky. Odpovědnosti, postupně přechází z rodičů na nás. Jé, je mi osmnáct, můžu řídit, kouřit, pít, pronajmout si byt, postavit se na vlastní nohy. Ano, ale to auto musí někdo zaplatit, alkohol není zas tak lákavý, když už je to něco naprosto běžného a dostupného. Vše něco stojí, platíme za to časem, který trávíme v zaměstnání. A čas je to nejdražší co máme.
Svět se najednou stane menším, máme práci, domov, sem tam si vyjdeme na kafe nebo do kina. A všichni opakují pořád dokola, jsi už dospělá.

Někdy se to stává frustrujícím, čas nám protéká mezi prsty a my ho zabíjíme, plýtváme s ním, pracujeme a slibujeme si za to jednu či dvě dovolené do roka. Myšlenkou na budoucnost, ve které bude vše lepší, pokud se teď okradu o čas, se utěšujeme a utíkáme před přítomností. Ale vlastně nikdy nežijeme, jen se pachtíme za iluzí, za jedným velkým možná.
Vím, že ne všichni to cítí stejně. Ale spousta lidí nežije, jen přežívá. Myslím, že bychom si měli umět uvědomit, co je skutečně důležité, uvědomit si že žijeme jen jednou, že musíme žít tak, abychom se jednou mohli ohlédnout za sebe a říct: Stálo to za to. Ano, třeba dokážeme něco velkého a staneme se v očích lidstva nesmrtelnými, ale nakonec budeme všichni zapomenuti, takže bychom měli umět být trochu sobečtí a jít za tím, co opravdu chceme. Co MY chceme. Přestaňme nechávat ostatní, nebo i společnost jako takovou, aby nám bránila v tom, po čem toužíme. Nestyďme se za to.

Buďme svobodní a dobře investujme náš čas, protože nakonec přátelé, je vše jen pomíjívé a vše co máme, veškerá bohatství se dají shrnout do jediného slova. Čas.


Výstava asijské kultury

21. února 2018 v 22:32 | Dee |  Studentská turistika
Dneska jsme s kamarádem navštívili Národní galerii v Praze a konkrétně v Paláci Kinských výstavu asijské kultury. Galerie byla prostorná, pěkně uspořádaná a velmi zajímavě pojmutá. Rozhodně doporučuji navštívit. Vstup je pro studenty, děti a mládež do 18 let neplacený, což je nepochybně skvělé, myslím, že tímto bychom se měli inspirovat více od Velké Británie, kde je vstup do velkých muzeií zdarma pro každého. Což je jedině dobře, kultura a zájem o ní by se měly podporovat.
Lidé jsou tu velmi milí, výstava není nijak obrovská, ale pokud jí chcete projít v klidu, tak vám to půl hodinku až hodinu zabere určitě, vše si smíte fotografovat, ale ke vstupu dovnitř musíte zanechat větší tašky, nebo batohy v šatnách.
Je tu pak samozřejmě obchůdek, ve kterém si můžete zakoupit suvenýry. U vchodu do galerie a to se mi velice líbilo, je houpačka pro tři lidi a když na ní sedíte, jste čelem k náměstí, takže vidíte lidi, jak procházejí Prahou a v klidu se houpete. Je to zvláštně krásné. V místnostech výstavy jsou i různé židličky a lavičky, na kterých si můžete sednout a jen se kochat uměleckými tvorbami starými od dvou tisíce let do třeba jen dvaceti let zpátky.
Umělecké kousky jsou tu z Japonska, Číny a třeba i Tibetu, kromě soch, tu můžeme najít plátna, nádoby, zbraně, mísy, drobné vaky a v každé místnosti je papír s typickými znaky buddhismu. Na něm je nakreslený určitý postoj rukou a co znamená (např. učení, laskavost, odhánění zlého, meditace...) a také ke každému předmětu popisek s názvem, vysvětlením z jakého je materiálu a případně i nějakou zajímavost k danému objektu.
Na výstavě jsme se pokochali sochami Buddhy, bohyní plodnosti, matky kojící dítě, bohů východní kultury, od těch nejtypičtějších až třeba po boha literatury a spoustou pláten. Pláten velmi dopodrobna zpracovaných, s nákresy měst ale i bitev.
Některé sošky byly třeba naopak vtipné, baculatý válečník například. Výstava to byla moc pěkná a rozhodně doporučuji. Je jiná, než na co jsme zvyklí, ale myslím, že může jen pomoct si trochu rozšířit obzory, pobavit se, obdivovat šikovnost a zručnost lidí pár staletí a i tisíciletí zpátky a jak říkám, třeba si tam jen sednout na lavičku, příjemně si posedět a užívat si té kultury, která na vás přímo dýchá.
Jinak základní vstupné (pokud nespadáte do té zvýhodněné skupiny lidí) je 150 korun a snížené 80. Otevřeno mají denně od úterý do neděle a to od desíti do šesti hodin večer.
Zde přikládám některé naše fotografie. Snad se budou líbit.







Veletrh cestovního ruchu

19. února 2018 v 20:25 | Dee |  Studentská turistika
Patnáctého února ještě s povalentýnskou depresí jsem navštívila Veletrh cestovního ruchu. Co k tomu říct? Páni. Opravdu, bylo to neskutečné. Výstava byla obrovská, já měla jen tři hodiny času a když jsem odcházela, byla jsem přesvědčená, že další dvě hodiny bych tam měla co dělat.
Na výstavě byly k vidění cestovní kanceláře, agentury ale i návštěvníci z oblasti gastronomie, předmětů nutných k provozování restaurací nebo hotelů a také zástupci různých turistických lákadel z Čech, Slovenska, Polska ale i dalekých končin jako například Palestina, nebo Amerika.
Byla jsem nadšená. Navštívili jsme stánky jako Loď pivovar, kde měli výborné občerstvení, koupila jsem si předraženou bagetu s vajíčky, která byla sice skvělá, ale při prvním kousnutí mi půl bagety vypadlo na zem (no jo, jsem holka šikovná)
a odnesla jsem si hromadu letáků a katalogů, které si hodlám doma procházet a vybrat místo, kde strávím léto. Také jsme se spolužačkou zjistily, že hledají brigádníky na léto do Invii, ochutnaly víno a točily u stánku slevomatu kolotočem štěstí na kterém jsem si vytočila krásných pět set korun, které jsem hned investovala do masáže.
Po výstavě chodila skupina lidí převlečené za pohádkové postavy, za vojaká Švejka i kapitána Jacka Sparrowa (který naše starší společníky zval na panáky rumu), hudba hrála, měli tu exempláře z Kovové zoo, mechanických zvířat, které mě opravdu zaujaly, byly velmi dobře provedeny, jen je škoda, že je tak daleko od Prahy.
Každý kraj z naší země tu měl zástupce, byli tu nejen Češi, ale i cizinci, mluvící španělsky, čínsky, anglicky i italsky. Musím říct, že ačkoli jsem byla nadšená, hudbu, barvy, jídlo a všechno ostatní jsem si moc užívala, byly tu i věci, které se mi nelíbily. U nejednoho stánku byly jejich hostesky nepříjemné a nepřítomné a propalovaly nás mrzutými pohledy, nebo nahlas komentovaly, jak je to vlastně úplně na hovno, což nás stavilo do trochu nepříjemné situace.
Také tu byly stánky jejichž přítomnost jsem moc nechápala a to prostředek na čištění brýlí a cosi s šátky.
Byly to příjemně strávené hodiny, nadýchala jsem se trochu inspirace a získala chuť do cestování, zjistila jsem spoustu zajímavostí, jako třeba kolik krás se ukrývá nejen ve světě, ale i v naší malé zemi, také jsem se dověděla jaká mám práva v letecké dopravě, co se ubytování týče a jak fungují systémy vyhledávání i vztahy mezi cestovními kancelářemi a agenturami.
Takže dle mého názoru, toto místo opravdu stojí za to a vřele doporučuji každému, aby se příští výstavy účastnil (konají se jednou do roka) určitě si to užijete a po projetí všech stánků budete mít i pocit, že jste se vydali vstříc dobrodružství.
Rozhodně teď hodlám některá z míst, o kterých jsem se dozvěděla navštívit, napsat o tom a když se vydaří, přidat i nějaké fotografie, typy a vlastní zážitky.
A co vy? Kdybyste mohli odjet kamkoli, kam byste se vydali?


Rodiče si myslí že nás znají. Omyl.

10. února 2018 v 8:41 | Dee |  Úvahy
Vždycky se mi líbilo, jak si někteří lidé myslí, že o nás vědí všechno. Přijdeme jim jako učebnice ve kterých se dá číst a zkoumat, hledat, bádat, ztrácet se. Pravda je, že nikdo není takový, jaký se zdá být. Jak říkal Dr. House, všichni lžou. A možná proto mi adolescentní život přijde krásný a zároveň velmi temný.
Je plný alkoholu, cigaret a zlomených srdcí. Je plný modřin, škrábanců a slz. Je plný bolesti, radosti a intenzivní vášně. Plný chyb, hloupostí a skoro neštěstí. Plný nápadů, které nás někdy mohly stát i krk a nočního plížení se z domu rodičů, aby jste mohli být o trochu déle pryč. První polibek. První sex. Někteří experimentují s drogami. Hrají si s extází, heroinem, marihuanou, propadají svým démonům a žijí příběhy, které je někdy téměř stojí život.
Jiní se do sebe uzavřou. Ztrácí se v knihách v hudbě, nebo ujíždí na tripu. To je fuk. Pravda je, že ať jsme jakýkoli, ať jsme vzorní studenti nebo děti diskoték, nikdy nebudeme takoví jací by naši rodiče chtěli, abychom byli. To neznamená, že nás nemilují. Nebo dokonce, že by z nás byli zklamaní. Jen prostě málokdo je schopný mít jen jednu tvář. Nebudete se chovat stejně na večírku, ve škole a doma. Realita je pomíjívá.
Jednou, mě pozvali na večírek, který se konal ve vedlejším městě. Musíš se stavit, aspoň poznáš nové lidi, říkali. Není se čeho bát, říkali. Moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem šla. A jaké to bylo? Ulice byly plné lidí, jež ovládal alkohol. Bylo šest ráno, ve vzduchu byla cítit tráva a opilé dívky křičely do noci své nepochybně brilantní názory, ačkoli jazyky a ne jen jazyky se jim trochu motaly.
Dvě kamarádky a jeden kamarád, se kterými jsme tam jeli, byli naprosto zlití. Bea, drobounká pohledná rudovláska, měla na sobě velmi tenké jehly a v sobě asi čtrnáct panáků. Do toho si se svým přítelem, se kterým si uprostřed noci asi na dvě hodiny zmizela, zapálila jointa, takže byla úplně mimo. Silvia s rudými rty a kudrnatými vlasy zase nemohla stát nohou a pořád hrozně brečela, než si pak sedla k partě třicetiletých mužů a začala jim všem dávat svoje telefonní číslo.
Bylo to zvláštní. Cítila jsem se trochu trapně, styděla jsem se, ale zároveň jsem se docela bavila. Hudba hrála opravdu nahlas a já tančila, jako by nebylo zítřka. Při těch šílených choreografiích jsem dostávala záchvaty smíchu, lidé ječeli a já se euforicky smála, byla jsem plná energie, jako bych nikdy předtím nebyla naživu. Nevím jestli to bylo pěknými chlapci, nebo tím, že hudba hrála tak hlasitě, že jsem měla pocit, že život má horší i lepší chvilky, ale že ty nejlepší a nejvíc intenzivní zážitky jsou takové krátké probliknutí, krátké ale velmi silné.
Nejsem typ člověka, který by měl moc přátel, mohu ale říct, že znám spoustu lidí a troufnu si tvrdit, že ačkoli empatie není má nejsilnější stránka lidem rozumím. Chápu, jak fungujeme. Myslím si tedy, že my, ještě poměrně mladí lidé, nejsme zdaleka takoví, jací si myslí naši rodiče, profesoři a známí, že jsme. Jsme lidé složití, nějakým způsobem se vyvíjíme, experimentujeme, tudíž soudit někoho dle krátkého úseku například mezi osmnáctým a devatenáctým rokem mi přijde neadekvátní. Jak jsem řekla, nemám mnoho přátel, ale znám spoustu lidí. Třeba jednoho hrozně fajn kluka, který je milý, zábavný a vždy rád pomůže. A dřív si občas na diskotéce dal extázi. Další holčinu, se kterou se chováte šíleně a a vždy tam pro vás je, ale ve své podstatě je permanentně pod vlivem marihuany.
Nechci říct, že drogy by byly dobré, to v žádném případě. Spoustu lidí zabily, jiné zničily po osobní či finanční stránce a je to chemická úprava mozku, což chápu, že je nebezpečné. Ale snažím se chápat. Snažím se jako člověk trpící depresemi celý svůj život chápat, že někdo kdo má podobné stavy jako já, to prostě využije jako úlevu. Mně pomáhá psaní, kreslení a čtení. Dokážu i dlouhé hodiny v kuse pročíst, když je mi mizerně, úžasně si vyčistím hlavu. Ale každý tlumí své bolesti jinak. Jsou tu ti, co to dělají zdravě, jdou si zaběhat nebo zacvičit, zaplavat si, aby to ze sebe dostali, popovídají si s někým. Jiní to řeší už ne tak zdravě třeba přejídáním, ale to je asi pořád lepší než ti co to řeší alkoholem, drogami a sebepoškozováním. Ale pro spoustu lidí to tak je. Útěk od bolesti.
Neříkám, že to uznávám, ale chápu proč do toho spadnou. Jasně ne všichni fetují ze smutku, je tu hromada děcek, co se jen předvádí, ukazují, že na to mají, jací jsou frajeři. Ti to dělají jen proto, že je to baví, víc bych v tom nehledala. Teda to si myslím, protože kdyby jim po tom bylo špatně, tak by si to víc než jednou nevzali, ne?
Chápu, že to může vypadat lákavě, že si to člověk chce zkusit, je to podobné jako když se chce člověk poprvé opít, aby věděl jaké to je. Přirozené a pochopitelné. Lidi rádi zkoušejí nové věci. Baví se. Utrhávají se ze řetězu a zákazané ovoce chutná nejlépe.
Neříkám, ať to podporujeme. Jen hned lidi neodsuzujme. Nebuďme pokrytecká společnost. Nechme každého, pokud bezprostředně neohrožuje svým chováním svůj nebo cizí život, ať si žije svůj život. Někdo kdo v sedmnácti si na večírku vezme extázi, ještě nutně nemusí skončit jako feťák. Třeba to bude jen jednou, dvakrát, třeba pár let.
Ale může se z něho stát úplně normální člověk a v budoucnu mít rodinu. Nebo třeba si prostě párkrát do roka i v dospělosti někdo zapálí jointa, pokud mu to nebrání normálně žít, pracovat. Tak co? Lidi dospívají. Netlačme je ale do toho dřív, než jsou na to připraveni. Mluvme víc o tom. Když drogy a to myslím jakékoli i třeba alkohol, přestanou být takové tabu, spousta lidí se jich může vyvarovat.
Prostě si myslím, že hlouposti k mládí patří, ale že bychom zároveň měli mít pud sebezáchovy a znát naše hranice.
Rozhodně nepodporuji braní drog, naopak se i takovými lidmi snažím neobklopovat, protože takové věci nechci pod vlnou sociálního tlaku začít také požívat, ale pokud někdo něco zkoušel, není to automaticky špatný člověk, co vybírá matce peníze z peněženky, aby měl na drogy. Spousta lidí chodí se svými přáteli třeba pít a určitě kvůli tomu většina nepřepadává stařenky. Taky neřeknete o puberťákovi, co přišel párkrát opilý domů, že je alkoholik, stejně tak někdo kdo si na jednom večírku třeba zapálil jointa, není kontinuélní hulič.
Co třeba na drogách nejvíc vadí mně, je to že mi přijde, že to zabije dítě, které v sobě máme. Že mladí lidé, co s tím začínají a nedokážou mít nad tím kontrolu, což je těžké s látkou, která nemá dávkování ani přesné složení, že přijdou o dětství strašně rychle a je to hrozná škoda. A taky je to chemická úprava mozku a to mě moc neláká. Nechci nad sebou ztrácet kontrolu, thanks.


Článek, který ani nestojí za čtení

1. února 2018 v 21:42 | Dee |  Začít odznova
Někdy bych byla radši, kdybych se nikdy nenarodila. Víte proč je anonymita krásná? Dává vám možnost vyzvracet na papír vše co vás bolí, zakřičet to do světa, řvát co vám plíce stačí, že vás všechno jen stahuje dolů. Nikdy nedosáhnete toho, po čem toužíte. Všichni budou žít své sny ale vy budete jen přežívat.

Nikdy bych si nesáhla na život, ale pocit, který se mi rozrůstá po těle pokaždé když mi někdo vrazí nůž do zad je někdy daleko horší. Mám pocit, že se topím. Nemůžu dýchat. Všude kolem je voda, spousta vody, která mě objímá a pohlcuje, pozřívá a vždycky když už to vypadá, že je konec, vyplivne mě na hladinu, ale já moc dobře vím, že pro mě žádná záchranná loď nepřijede a až přijde bouřka, moře mě zas stáhne ke dnu.

Není bůh, který by mě spasil. A lidé mě už dávno přestali hledat. Jsem jako jeden z těch lidí, které potkáte pozdě v noci v metru, zaujmou vaši pozornost jen na chvíli, pak zmizí opomenuti. Mockrát jsem zakopla o stejné kameny a mockrát jsem se rty dotýkala podlahy. Člověk se cítí tak hrozně sám. Je to až zvláštně hypnotizující. Samota vám poskytuje vnitřní mír, který vám nikdo jin nenabídne. Ten klid. To prázdno. Zavírate oči a víte, že nic už nebude jako dřív. Kdy jsem přestala být šťastná? Byla jsem vůbec někdy?

V myšlenkách se vracíte do vzpomínek krátkého štěstí a snažíte se co vám síly stačí je uchopit, sevřít, vzít si jich kus s sebou. Ale pravda je, že to nejde. Vzpomínky nejsou fotografie. A mnohdy z těch nejlepších chvil nezůstane nic. Jen pouhá iluze, jen vzpomínka.

Všude mám fotky z dní, kdy jsem byla opravdu šťastná. A není jich málo. Ale lidé si všímají víc zlého než dobrého. Jsou jakousi morbidní formou, která mi v nejtemnějších chvílích připomíná o co jsem přišla. Nikdo mi nepomůže. Slyším, jak se mi smějí. Lžou. Dělají ze mě malou uplakanou hysterku, která se ve všem plete. Po mém boku nestojí nikdo a nikdo mi nevěří.

Kdybych měla zvracet všechnu to bolest, zvracela bych krev. Cítím jak ve mně cinkají střepy z rozbitých iluzí. Všude kolem je temnota. Vše pohlcující a děsivá, svůdně kolem nás tančí. Moc bych chtěla mít něco co mě naplní. Něco co mi dá smysl. Jízlivý hlas v mé hlavě mi našeptává, že jsem to kdysi měla. Myslím, že každý ale myslíme na něco jiného.

Volám o pomoc? Už ne tolik jako dřív. Dřív jsem chtěla, aby mě lidé litovali. Aby si mě všimli, ale dnes je to jiné. Dnes jen chci být zase šťastná. A v některých chvilkách se to snad i daří. Ale temnota, temnota která po nich přichází je strašlivá. Deprese? Ne, to není přesné. Cítím se sama, strašlivě sama, jako člověk, který přežil své vrstevníky a nikdo mu už v tomto moderním světě nerozumí.

Poznám, když na mě jdou tyhle stavy, víte? Nejdřív to začne svíravým pocitem v hrdle, jako by mi na hrudi ležel těžký kámen. Pak mám zimnici. Ta přechází z nohou až po záda. Jsem hrozně vyčerpaná, ale i když usínám, ani skutečně nespím, sny mi to nedovolí. Když jsem tenhle blog zakládala, měla jsem těžké deprese, chtěla jsem, aby na něm bylo vidět, jak se postupně zotavuje člověk, který byl chvíli na dně.

A opravdu, lepšilo se to, ale teď se zas vracím zpátky do toho předčím jsem utekla. Pořád jen utíkám. Rozhodla jsem se s nikým nemít vztah, dokud se nedám do pořádku, nenajdu si koníček, nezlepším se ve studiích, nenajdu vnitřní mír, který byl čím dál blíž. Pár lidí, se mě snažilo získat, chtěli mě změnit, opravit, ale odmítla jsem je, protože vím, co oni ne. Když chceš někoho opravit, pořežeš se o jeho střepy.

Jeden známý mi řekl, předtím než jsme spolu naposledy domluvili, že se sama trápím a sama se utrápím. Tehdy mě to bolelo a hodně. Dnes bohužel vím, že měl pravdu.