Článek, který ani nestojí za čtení

1. února 2018 v 21:42 | Dee |  Začít odznova
Někdy bych byla radši, kdybych se nikdy nenarodila. Víte proč je anonymita krásná? Dává vám možnost vyzvracet na papír vše co vás bolí, zakřičet to do světa, řvát co vám plíce stačí, že vás všechno jen stahuje dolů. Nikdy nedosáhnete toho, po čem toužíte. Všichni budou žít své sny ale vy budete jen přežívat.

Nikdy bych si nesáhla na život, ale pocit, který se mi rozrůstá po těle pokaždé když mi někdo vrazí nůž do zad je někdy daleko horší. Mám pocit, že se topím. Nemůžu dýchat. Všude kolem je voda, spousta vody, která mě objímá a pohlcuje, pozřívá a vždycky když už to vypadá, že je konec, vyplivne mě na hladinu, ale já moc dobře vím, že pro mě žádná záchranná loď nepřijede a až přijde bouřka, moře mě zas stáhne ke dnu.

Není bůh, který by mě spasil. A lidé mě už dávno přestali hledat. Jsem jako jeden z těch lidí, které potkáte pozdě v noci v metru, zaujmou vaši pozornost jen na chvíli, pak zmizí opomenuti. Mockrát jsem zakopla o stejné kameny a mockrát jsem se rty dotýkala podlahy. Člověk se cítí tak hrozně sám. Je to až zvláštně hypnotizující. Samota vám poskytuje vnitřní mír, který vám nikdo jin nenabídne. Ten klid. To prázdno. Zavírate oči a víte, že nic už nebude jako dřív. Kdy jsem přestala být šťastná? Byla jsem vůbec někdy?

V myšlenkách se vracíte do vzpomínek krátkého štěstí a snažíte se co vám síly stačí je uchopit, sevřít, vzít si jich kus s sebou. Ale pravda je, že to nejde. Vzpomínky nejsou fotografie. A mnohdy z těch nejlepších chvil nezůstane nic. Jen pouhá iluze, jen vzpomínka.

Všude mám fotky z dní, kdy jsem byla opravdu šťastná. A není jich málo. Ale lidé si všímají víc zlého než dobrého. Jsou jakousi morbidní formou, která mi v nejtemnějších chvílích připomíná o co jsem přišla. Nikdo mi nepomůže. Slyším, jak se mi smějí. Lžou. Dělají ze mě malou uplakanou hysterku, která se ve všem plete. Po mém boku nestojí nikdo a nikdo mi nevěří.

Kdybych měla zvracet všechnu to bolest, zvracela bych krev. Cítím jak ve mně cinkají střepy z rozbitých iluzí. Všude kolem je temnota. Vše pohlcující a děsivá, svůdně kolem nás tančí. Moc bych chtěla mít něco co mě naplní. Něco co mi dá smysl. Jízlivý hlas v mé hlavě mi našeptává, že jsem to kdysi měla. Myslím, že každý ale myslíme na něco jiného.

Volám o pomoc? Už ne tolik jako dřív. Dřív jsem chtěla, aby mě lidé litovali. Aby si mě všimli, ale dnes je to jiné. Dnes jen chci být zase šťastná. A v některých chvilkách se to snad i daří. Ale temnota, temnota která po nich přichází je strašlivá. Deprese? Ne, to není přesné. Cítím se sama, strašlivě sama, jako člověk, který přežil své vrstevníky a nikdo mu už v tomto moderním světě nerozumí.

Poznám, když na mě jdou tyhle stavy, víte? Nejdřív to začne svíravým pocitem v hrdle, jako by mi na hrudi ležel těžký kámen. Pak mám zimnici. Ta přechází z nohou až po záda. Jsem hrozně vyčerpaná, ale i když usínám, ani skutečně nespím, sny mi to nedovolí. Když jsem tenhle blog zakládala, měla jsem těžké deprese, chtěla jsem, aby na něm bylo vidět, jak se postupně zotavuje člověk, který byl chvíli na dně.

A opravdu, lepšilo se to, ale teď se zas vracím zpátky do toho předčím jsem utekla. Pořád jen utíkám. Rozhodla jsem se s nikým nemít vztah, dokud se nedám do pořádku, nenajdu si koníček, nezlepším se ve studiích, nenajdu vnitřní mír, který byl čím dál blíž. Pár lidí, se mě snažilo získat, chtěli mě změnit, opravit, ale odmítla jsem je, protože vím, co oni ne. Když chceš někoho opravit, pořežeš se o jeho střepy.

Jeden známý mi řekl, předtím než jsme spolu naposledy domluvili, že se sama trápím a sama se utrápím. Tehdy mě to bolelo a hodně. Dnes bohužel vím, že měl pravdu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 2. února 2018 v 20:35 | Reagovat

Jo, tyhle stavy znám až moc dobře. I ten pocit samoty. I když u mě to není jen pocit, ale víceméně fakt, protože všichni kamarádi se na mě vykašlali. A rodina mě vlastně ani nezná, snad kromě mé sestry.

Na tyhle stavy mi pomáhá jen stočit se v posteli do klubíčka a doufat, že to přejde, nebo práce. Taky sport je super, nejlépe nějaký hodně náročný na výdej, ale to pomůže jen na chvíli. Jsou to démoni, proti který už nebojuju, ale snažím se je brát jako součást sebe.

Ten článek je mimochodem moc krásně napsaný. Líbí se mi slovní spojení a věty, jaké jsi použila. Máš talent!

2 Dee Dee | Web | 3. února 2018 v 0:06 | Reagovat

[1]: Jsi hrozně hodná :)) Upřímně tady jsem moc na spojení ani věty nedbala, psala jsem to přímo v té kritické chvíli a šlo to nějak samo.. Taky mi pomáhá stočit se do klubíčka.. spát.. pracovat.. distancovat se na chvíli. A chápu že s některými démony se bojovat nedá, musí se pracovat na jejich přijetí.

3 Victoria Victoria | Web | 3. února 2018 v 19:12 | Reagovat

Díky za milá slova. Samozřejmě nabízím to samé, můj e-mail je když tak na blogu :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama