Březen 2018

Zase je to tady

31. března 2018 v 12:50 | Raquš |  Úvahy
Můj otec žije v jiné zemi a už přes tři měsíce ani nezavolal. Nenapsal. A před těmi třemi měsíci jsme spolu mluvili jen proto, že jsem zavolala já. Alimenty neposlal už deset let a svoje peníze utrácí za chlast, drogy, nebo hraní.

Jsem mu vlastně docela fuk. A když jsem byla malá, ptala jsem se sama sebe, proč? Proč mě můj otec nemiluje, co je se mnou špatně, co dělám jinak? Obviňovala jsem z jeho nézájmu matku, která jediná při nás skutečně stála. To díky ní, jsem dnes tady. Být to na mém otci, byla bych potrat. To díky ní, mám co na sebe, chodím do školy, nic mi nechybí.

A jsem jí za to hrozně vděčná, ale mám vztek na svého otce. Ten vztek mě užírá zevnitř a nevím, co s ním dělat. Nemůžu si pomoct a musím ho nenávidět za to, jak když jsem skončila v nemocnici, nepřijel, nezavolal, nezeptal se, jak mi je. Musím ho nenávidět za to, jak mě poštvával proti matce, používal mě ke svým hrám. Jak kvůli němu mamka přišla o jednu práci, jen proto že on měl prostě vztek.

A nejhorší na tom je, že je toho tolik, za co ho nenávidím. Nevadilo mu na Vánoce ztřískat mou nevlastní matku, přímo před námi, před jeho malými dcerami. Nevadilo mu mnou manipulovat a psychicky mě vydírat, kdykoli jsem mu naznačila, že je něco špatně. Nevadilo mu, se mi dívat do očí a tvrdit mi, že je čistý, když dávno nebyl.

Ale přesto všechno mě nenávidět ho bolí. Bolí mě to, protože je to přece můj otec a krev není voda. Ale on se tak nechová. Vykašlal se na mě, byl ke mně krutý.

A proč tohle píšu? Nevím. Mám hrozný vztek. A nemůžu mu to říct, nemůžu. Protože kdykoli s ním chci mluvit, otočí to proti mně, řekne mi, že jsem jen negativní člověk se kterým jsou pořád problémy, že jsem ještě dítě, že takhle s ním mluvit nebudu, že jsem jako moje matka.

Jsem unavená. Vím, že mám v sobě hlad po lásce, po lásce kterou mi můj otec nedal. A vím, že čekat, že se vzpamatuje a změní se, je naivní. I to, že musím dospět a smířit se s tím, že prostě jsem bez otce a že si nesmím najít někoho, jako je on. Jen to nic nemění na tom, že mě to bolí a frustruje a chtěla bych mu to všechno říct, ale on by to nepochopil. On by to neslyšel. Bylo by to jako křičet do zdi. Je jedno, jak nahlas zařvu, nebo co řeknu, zeď zůstane zdí, pevná a neměnná.

Štěstí neexistuje

29. března 2018 v 18:45 | Dee |  Úvahy
Jistě se shodneme na tom, že kdykoli vás potká krátká chvilka štěstí, nakonec se vždy něco přihodí. Je jedno, jestli jste za vodou, nebo berete patnáct tisíc hrubého, protože nakonec, je štěstí jen jakýmsi krátkým úsekem v běžném životě. Není konstatní. Vždycky je v tom nějaké ale, něco co vás vtáhne zpět do reality, nebo do smutku.

Věci a ani lidé, nejsou tak zajímaví, nebo skvělí, jak bychom chtěli. Pokud někoho milujeme, on má nejspíš mnoho chyb, ale to i my, ačkoli si to ne vždy připouštíme. Všechno má nějaké ale. Ta práce je skvělá, ALE kéžby byla trochu lépe placená. Ta práce je skvěle placená, ALE nenaplňuje mě. Ano, lásko miluji tě, ALE něco mi chybí.

My lidé nikdy nejsme úplní. Vše má svá ale. Ať už si to připustíme nebo ne. Je jedno jak vysoký si dáte cíl, vždy bude něco víc, čeho dosáhnout, něco víc co zlepšit. Nakonec tedy všichni zemřeme na cestě za dalším cílem za dalším snem. Vždy za sebou necháme něco rozdělaného.

Tyto situace jistě znáte z běžného života. Seznámíte se například s atraktivním, milým mužem, rozumíte si a cítíte se dobře. ALE pak se ukáže, že ve chvilkách krize, kdy ho nejvíce potřebujete, se stulí do klubíčka a zaleze do kouta. Není vám oporou.

Našli jste práci o které jste snili, ALE pro její udržení musíte dělat věci, které jste si dřív ani nedovedli představit.

Napadá mě toho hromada. Třeba něco z mého života, možná vás trochu pobavím, poznala jsem kluka, který je milý, vtipný, má podobné myšlenky, je sladký a je i atraktivní má krásné modré oči, ale hádejte co? Líbí se mu modrooké blondýnky. Nu, tak jako hnědooká bruneta, u něj mám šanci leda jako kamarádka.

Je to naprd? Ano. Ale rozhodně si kvůli klukovi nebudu barvit vlasy a nasazovat čočky. Nebudu si hrát na něco, čím nejsem. Ano vše má své ale. To nás však nenutí, abychom si z věcí nebrali to dobré.

Zkusme to brát tak, že vše má své ale a my se tomu nesmíme poddat. Nesnažme se hledat to katastrofálnní ALE, které nás drží zpátky. Protože štěstí, nemůžete mít za životní cíl a dokonalé perfektum neexistuje. Protože když se budete hnát za štěstím, jako za jediným životním smyslem, budete nešťastně zjišťovat, co vše kolem vás je ALE nedokonalé.

Máme vlastně identitu?

12. března 2018 v 10:27 | Dee |  Úvahy
Identita. Osobnost. Duše.

Víte, jestli vůbec něco takového máme? Jak se taková věc identifikuje? Je to jako láska, nebo nenávist jejíž důsledky můžeme spatřit, ale ve skutečnosti nevíme, jak přesně vypadá, nemůžeme se jí dotknout?

Lidé nosí masky. Když se cítí komfortně, některou z masek sundají a ukazují zranitelnější já. Ale nikdo nikdy nesundá všechny masky. Zvykli jsme si natolik žít ve všech těch přetvářkách a lžích, ve všech těch lepších já, ve všem to chaosu a zmatku.

Jak by mohl někdo vědět, kým skutečně jsme, když to nevíme ani my?

Já si to představuji tak, že to čím opravdu jsme je jako spící drak. Schovává se, odpočívá ve tmě do které ho vehnali naše masky, naše falše a přetvářky. Možná se snažil volat o pomoc. Možná řval a snažil se tmu roztrhnout na kusy a rozjasnit jí svými plameny. Ale nikdo ho neslyšel. Nikdo nepřišel aby všechny ty masky sundal, protože ač je to bizardní, nám ty masky jakýmsi klidným způsobem vyhovují.

Ti, kteří nezapadají do vzorce toho, co je normální, bývají vyloučeni ze skupiny.

Někdy se snažíme lidem jen zalíbit. Je to v nás evolučně zakódované, kdo byl vyloučen skupinou, neměl šanci na přežití. Jako by si naše tělo pamatovalo, že nezapadnout, znamená zemřít. Proto když jsme vyloučeni z kolektivu, cítíme se nepříjemně, osamělí, frustrovaní.

A tak někdy, abychom zapadli pužíváme lži. Lži, přetvářku. Předstíráme, že nám třeba nevadí, něco co dělá naše kamarádka, abychom o ni nepřišli. Smějeme se věcem, které nám vtipné nepřipadají. Neříkám, že musíte hned lhát a vymýšlet si. Ale svým způsobem, pokaždé když měníte to, jak byste se chovali, aby vás přijala nějaká skupina, nasazujete si jen další masku, zabodáváte jen další nůž do křídel vašeho draka.

Otázka je, kým vlastně jsme pod tím vším? A když všechny ty masky sundáme, bude pod nimi ještě vůbec něco?