Zase je to tady

31. března 2018 v 12:50 | Raquš |  Úvahy
Můj otec žije v jiné zemi a už přes tři měsíce ani nezavolal. Nenapsal. A před těmi třemi měsíci jsme spolu mluvili jen proto, že jsem zavolala já. Alimenty neposlal už deset let a svoje peníze utrácí za chlast, drogy, nebo hraní.

Jsem mu vlastně docela fuk. A když jsem byla malá, ptala jsem se sama sebe, proč? Proč mě můj otec nemiluje, co je se mnou špatně, co dělám jinak? Obviňovala jsem z jeho nézájmu matku, která jediná při nás skutečně stála. To díky ní, jsem dnes tady. Být to na mém otci, byla bych potrat. To díky ní, mám co na sebe, chodím do školy, nic mi nechybí.

A jsem jí za to hrozně vděčná, ale mám vztek na svého otce. Ten vztek mě užírá zevnitř a nevím, co s ním dělat. Nemůžu si pomoct a musím ho nenávidět za to, jak když jsem skončila v nemocnici, nepřijel, nezavolal, nezeptal se, jak mi je. Musím ho nenávidět za to, jak mě poštvával proti matce, používal mě ke svým hrám. Jak kvůli němu mamka přišla o jednu práci, jen proto že on měl prostě vztek.

A nejhorší na tom je, že je toho tolik, za co ho nenávidím. Nevadilo mu na Vánoce ztřískat mou nevlastní matku, přímo před námi, před jeho malými dcerami. Nevadilo mu mnou manipulovat a psychicky mě vydírat, kdykoli jsem mu naznačila, že je něco špatně. Nevadilo mu, se mi dívat do očí a tvrdit mi, že je čistý, když dávno nebyl.

Ale přesto všechno mě nenávidět ho bolí. Bolí mě to, protože je to přece můj otec a krev není voda. Ale on se tak nechová. Vykašlal se na mě, byl ke mně krutý.

A proč tohle píšu? Nevím. Mám hrozný vztek. A nemůžu mu to říct, nemůžu. Protože kdykoli s ním chci mluvit, otočí to proti mně, řekne mi, že jsem jen negativní člověk se kterým jsou pořád problémy, že jsem ještě dítě, že takhle s ním mluvit nebudu, že jsem jako moje matka.

Jsem unavená. Vím, že mám v sobě hlad po lásce, po lásce kterou mi můj otec nedal. A vím, že čekat, že se vzpamatuje a změní se, je naivní. I to, že musím dospět a smířit se s tím, že prostě jsem bez otce a že si nesmím najít někoho, jako je on. Jen to nic nemění na tom, že mě to bolí a frustruje a chtěla bych mu to všechno říct, ale on by to nepochopil. On by to neslyšel. Bylo by to jako křičet do zdi. Je jedno, jak nahlas zařvu, nebo co řeknu, zeď zůstane zdí, pevná a neměnná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 4. dubna 2018 v 21:13 | Reagovat

Tyhle rány bolí nejvíc a trvá dlouho, než se s tím člověk vyrovná. Pořád lepší, když ten vztek míříš proti němu, než kdybys ho mířila na sebe. Vím o čem mluvím.
Někteří lidi by bohužel neměli mít děti. Na druhou stranu jeho rodiče možná taky nebyli zrovna úžasní, když se chová takhle. Tím ho ale nechci omlouvat!

Držím palce, abys to nakonec zpracovala a aby to tolik nebolelo.

2 Dee Dee | Web | 4. dubna 2018 v 23:37 | Reagovat

[1]: Děkuji :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama