Duben 2018

Sex

Úterý v 22:02 | Raquš |  Úvahy
Znáte ty lidi, kteří jsou na tomhle světě, jen aby druhým ubližovali? Je jich nepochybně mnoho, ale člověk, přesněji kluk o kterém je můj příběh, byl jiný než všichni ostatní.

Jmenoval se Felix a stejně jako jeho jméno byl jedinečný, nezapadal do stereotypu. Jsou to už roky, co mě opustil a odešel na jedno ze svých mnoha neskutečných dobrodružství, ale pořád jsem schopná vzpomínat na detaily, nedokonalosti na jeho pleti, na každou pihu, barvu jeho očí, která se měnila, když byl se mnou a dokonce i silnou mužskou vůni, která mě sváděla do jeho nejhlubší temnoty.

Vzpomínám si, jak jsem svírala jeho záda, zabodávala mu nehty do kůže a zanechávala za sebou unikátní podpis, jak mne kousal na krku a prosil, abych nepřestávala, mé boky proti jeho a na chvíli jsme přestali být on a já a byli jsme prostě MY. MY jak velké to slovo je, a jak krátké zároveň.

Třásli jsme se vzrušením a s každým vzdechem jsme společně pronásledovali orgasmus, který se blížil jako bouřka v dusném létě. Tu noc jsem volala boha více, než za celý svůj život, křičela jsem na něj a jsem si jistá, že kdyby nějaký byl, tehdy by mě vyslyšel, ten večer se poprvé člověk dotkl hvězd, jako ateistka jsem uvěřila na zázraky.

A bylo mne slyšet. Všichni naši sousedé s námi žili ten zázrak a zdi se třásli, možná se jen snažili napodobit pohyby našich těl.

Nevěděla jsem, co může vydržet lidské tělo, netušila jsem, jak moc se mi to může líbit a líbilo se mi to, líbilo se mi zkoušet, ochutnávat jeho pot, krmit se jeho polibky, jako bych celý svůj život byla mrtvá a vše mě mělo dostat právě do té chvíle, jako bych snad našla smysl všeho a přitom nevěděla nic.

Svírala jsem ho stehny, snad ze strachu, že zmizí a už mi nikdo nepřinese takové potěšení. Bylo to jako probuzení. Ten večer jsme se nemilovali. My jsme dělali něco, co se slovy prostě popsat nedá. A bylo to neskutečné.

Nikdy víc jsem ho neviděla. Zmizel z mého života, bez dopisu na rozloučení, bez vysvětlení nebo mobilního čísla rychle naškrtaném na staré účtence z čínské restaurace. I přesto...

Je to kousek něčeho co píšu, co myslíte, mám pokračovat?

Jsou lidé od přírody poutníci?

Pondělí v 10:26 | Darya |  Úvahy
Jistě znáte tu klasiku, muž a žena se vezmou, koupí si dům, mají spolu krásná (často velmi nesnesitelná) mimina a dožívají svůj život ve svém domku se zahrádkou a starým stromem u příjezdové cesty. Když zestárnou jezdí tam vnoučata a jejich dospělí potomci se jednou za čas najíst pod záminkou, že chtějí vidět svou rodinu zas pohromady, i když většinou se jedná spíše o to, že se jim nechtělo vařit oběd. Není na tom nic zlého, je to hezké, jen je zarážející, když i po odstěhování jsou častěji u vás než ve svém domě.

Ale o tom tu psát nechci. Jde mi o to, že všichni známe ten zažitý model, tu šablonu, kterou bychom se měli řídit, krmí nás tím americké filmy a seriály, dávají nám recept na štěstí, ale ingredience, které k němu potřebujete, nejsou nikde k zakoupení.

Snažit se honit za ideálním partenerem a ideální rodinou je jako chtít natrhat jahody v prosinci. Přeji hodně štěstí.

Když jsme mladí, máme touhu pořád se za něčím hnát, někam jet, něco nového poznat. Jsme hladoví, chceme pozřít celý svět a často se zadusíme.

Časem ale tohle vyprchává. Už nechceme létat z hnízda, nechceme se každé ráno probouzet na jiném místě, v jiné zemi, v jiném městě. Člověk se chce ustálit, složit hlavu. Přesto se sama sebe musím zeptat, je to opravdu to, co chceme, nebo je jen pohodlné zapadnout do vzorce, který nám poskytuje společnost?

Podívejte se na pohádky, které pouštíme našim dětem. Princezny, které se zamilují do prince. Jaký je šťastný konec? Když princ a princezna skončí spolu a jedou na zámek.

Jenže to není o tom, že by to bylo špatné. Jen prostě mám pocit, že společnost ve které vyrůstáme má na nás obrovský vliv. Formuje nás jako osobnost, určuje, co je správné a co je špatné, co se nám líbí, po čem toužíme.

Ale lidi nevydrží nikdy dlouho spoutaní. Potřebujeme být v pohybu, měnit vjemy, pocity. Proto si myslím, že jse od přírody poutníci. Naše duše něco hledá, něco co možná nikdy nenajdeme, ale s každou novou zkušeností budeme o něco blíž k sebenalezení. K nirváně.

Možná, že vám vyhovuje najít si partnera, nastěhovat se do vašeho domova, mít děti a ty nechat vyrůstat se stejnými přáteli, na stejném místě. Domovem se stává místo, pocit jistoty. Nejspíš je to tím, že jsem hrozně mladá. Možná. Ale myslím, že domov není místo, jsou to lidé. Vyhovuje mi život nestálý, konstátní, bez jistot. Mít lidi, které mám ráda, ale nebýt k ničemu připoutaná.

Třeba to změní čas a třeba taky ne, třeba budu navždy prostě to, poutnice.


Tma

17. dubna 2018 v 21:39 | Raquš |  Úvahy
Když zavřu oči, nejprve vidím tmu. Po tmě přichází barevné záblesky, vzpomínky, okamžiky, chutě a vůně. Nerada zavírám oči a ještě méně mám ráda usínání, protože má všetečná mysl prostě neumí nemyslet, nerozebírat, nevzpomínat. Pořád na něco myslíme. Dokonce i teď, když už skoro spím, se mi hlavou honí neposedné myšlenky.

Občas bych chtěla, aby bylo ticho. Aby ty hlasy umlkly, nechaly mě konečně ve tmě. Nejprve to začne nějakou hloupostí, vzpomenu si třeba na to, co mi kolega řekl za vtip. Pak se to zvrhne. Začnu přemýšlet nad tím, jak se u toho usmál, to mě přivede na to, že lidí s krásným úsměvem zas tolik není a to mě dovede k otázce, kdo si bude těhle věcí všímat, až tu nebudu? Nemůže být pak prostě konec. Prostě nemůže.

Jaké to je? Má mysl si prostě není schopná představit něco, co není. Mysl totiž NE neumí. Zkuste si představit nebílou. Pokud jste si představili jakoukoli jinou barvu, například černou, není to nebílá jen prostě černá. NEstůl. Jak vypadá NEstůl? A tak mi vrtá hlavou, jak vypadá, jak chutná, jaký je NEživot?

Nemám odpověď. Je toho tolik, kolik toho neuvidím, neochutnám, nezkusím, nezjistím. Tolik věcí, které se nikdy nenaučím. Věci ve kterých už nikdy nebudu dobrá, protože život není hra a já nebudu mít další pokus, jinou postavičku.

Tohle se mi honí hlavou, když zavřu oči. Nerada je zavírám. Protože když to udělám, když přestanu svůj mozek zaměstnávat realitou a dám svému podvědomí svobodu říct mi cokoli, vypustit vše co mě dusí, navalí se to a náhle cítím hrozný tlak na prsou.

Možná, že když je zavřete, ukáže vám vaše mysl, stejně jako zrcadlo vaše vnitřní démony. Temné identity žijící ve vás, které se derou na povrch. Chcete říct tajemství? Nikdy je neporazíte. Můžete je utlumit, utišit, zapomenout na ně, ale oni jsou ve vás, hladoví a tiší vyčkávají na to, jestli jim dovolíte vyjít na povrch.

Veškerá cvičení, která mě učila psycholožka, spočívala v rozptýlení. Nezbaví vás toho napořád, jen to dočasně uklidní. A tak to opakujte pokaždé, když to na vás přijde, dokud nezemřete. Pak vám zaručuji, že už vás nikdo uklidňovat nebude.

Zkusme si takové cvičení. Představte si slona. Máte ho v hlavě? Jistě všichni víte, jak takový slon vypadá. Pokud ne, použijte google.

Teď si představte opravdu VELKÉHO slona. Máte to? Dobrá, teď si představte velice ošklivého velkého slona. Až budete mít i toto v hlavě, představte si velkého, ošklivého, růžového slona. Dobrá a teď.. na něj jednoduše nemyslete!

Nejde to, že? Jednoduše mozek prostě neumí NE. Když se budete snažit na něco nemyslet, o to spíš na to budete myslet. Protože myslíte na NEchci myslet na smrt, a co si z toho váš mozek bere? Smrt. Je to poměrně jednoduché. Zajímavě tuto myšlenku rozvíjel s ohledem na úspěch a neúspěch Ivo Toman ve svých knihách.

Takže co dělat? Nevím. Nemůžeme nezavírat oči. Nemůžeme porazit naše démony. Můžeme je omamovat prázdnými gesty a závislostmi, ale to nám nic nedá. Nikdy je neporazím, ale budu s nimi bojovat a jednoho dne, prostě už oči neotevřu. Možná, že to ustojím hrdě a možná jednou můj vnitřní démon vybuchne, nabobtná a dostane se na povrch. Ale lidé mají tuhý kořínek. Dříve se myslelo, že být citlivý je slabost. Dnes ale, už se ví, že to nutně není to samé. Protože být citlivý, cítit tohle vše, jak se to na vás valí a tlačí a dusí vás to, budí ze spaní a nevzdat to, pokud to není důkaz síly, tak čeho?


Vše prý nenajdu v knihách

12. dubna 2018 v 9:00 | Raquš |  Úvahy
Když jsem byla malá, většinu dětství jsem strávila v knížkách. Knihy byly můj svět. Četla jsem ráno v autobuse, četla jsem o přestávkách nebo o hodinách prvouky, četla jsem doma až do večera a pak tajně s rozsvícenou lampičkou do noci. Ačkoli jsem měla kartičku do knihovny, protože uspokojit mé čtenářské potřeby by bylo opravdu nákladné, věděla jsem, že není lepší pocit, než si koupit knížku.

Nebyla jsem ošklivé dítě, to opravdu ne, ale nebyla jsem ani úplně normální holčička. Nezáleželo mi na tom, jestli mi ladí tričko s kalhoty a byla jsem schopná recyklovat tři dny stejný culík. Hrála jsem si vždycky s klukama na vojáčky a poslouchala v devíti letech, zatímco mé spolužačky jely Hannu Montanu, Daniela Landu. S dívkami jsem si moc nerozuměla, ale ani mi to nevadilo, byla jsem prostě samotář. Zajímaly mě věci, co mě bavily, dějepis, vesmír, vývoj člověka a knihy.

Čtení není jen o příběhu, který se v něm skrývá. Čtení je dobrodružství a napětí. Je to o fantazii, o nocích kdy jen pijete kávu a říkate si, ještě jedna poslední kapitola. Mám pocit, že všechno to jsem četla, mě obohatilo nejen třeba v pravopisu, ale i o všechny ty životy, které jsem prožila.

Byla jsem tam, když Harry porazil Voldemorta, třásla jsem se hrůzou, když Neferet zavraždila Zoey babičku, smála jsem se všem Jaceovým vtipům v Městě z kostí a trpěla jsem s nimi všechny jejich bolesti, dilemata. Najednou jsem nebyla osamělá, byla jsem něčeho součástí, můj život byl velké dobrodružství. Zažila jsem ztráty a kouzla, byla jsem polobohem, divergentní, bojovala jsem za dvanáctý kraj.

Vzpomínám třeba, jak když jsem byla mrňavější a mamka uklízela, bylo pozdě večer, jsem jí dočítala konec Rozbřesku. Četla jsem sice trochu rychle, ale mamce to nevadilo a bylo to fajn. Bylo fajn, že se nám líbily podobné knihy, měly jsme se o čem bavit hodiny a hodiny. Když mi bylo deset, spolu jsme se zažraly do Stmívání, když jsem byla starší do Upířích deníků, Percyho Jacksona a teď třeba do Her o trůny.

Dokázala jsem se s někým identifikovat a měla jsem konečně pocit, že ačkoli jsem možná podivná, v knihách se stávám sama sebou. A ačkoli dříve jsem upřednostňovala si jen číst, před tím si někde hrát s kamarády, dle mě to nebylo horší nebo lepší, mně to prostě vyhovovalo.

Knihy mi daly ty nejdůležitější životní lekce. Učily mne, že hrdinové existují, že jsou lidé, kteří přemýšlí stejně jako já, a že nikdo není ztracený navěky. Také že bych neměla soudit dle prvního pocitu, že někdy nás zradí ten, od kterého bychom to nečekali, že láska ačkoli je krásná, někdy hrozně bolí, a co je opravdu dobré, nikdy není snadné.

Myslím, že ačkoli pro mnoho lidí, jsem byla podivná, nějakým způsobem mě to někam posunulo. Že jsem díky tomu vyzrála, že jsem se mnoho naučila.

Bylo mi řečeno, že prý vše nenajdu v knihách. Nesouhlasím. Věřte mi, v knihách najdete všechno, lásku, hněv, nenávist, smrt, život, štěstí, trápení, dobrodružství a dilemata. Nejspíš mi dotyčný chtěl naznačit, že bych neměla žít jen papírové životy, že bych měla žít ten svůj.

A já to dělám. Zkouším nové věci, učím se. Ale díky knihám, mám trochu směr. Například jsem se díky několika knihám rozhodla začít chodit na lukostřelbu. Chci cestovat. Já žiji. A naplno. Jen si mezi tím ráda vždy najdu čas na pár řádků. Protože knihy jsou jako zrcadla. Jen odráží to, čím skutečně jsme.


Fisher, Drahoš a demonstrace

11. dubna 2018 v 2:35 | Raquš |  Politika
Demonstrace na Václavském náměstí. Nevím, co k tomu říct. Přijde mi krásná ta víra mladých studentů ve změnu. Přijde mi úžasná energie, kterou vám dodá tam stát a vidět, že je tolik jiných lidí, kteří nejen, že s vámi souhlasí, oni s vámi jdou do ulic, křičí své názory, volají po změně. Ten hlad po spravedlnosti. To přesvědčení, že se věci mohou změnit. Ten idealismus v duších ještě ne zcela dozrálých bytostí.

Ale nejen studenti. Stáli tam lidé starší i staří, dostavili se i matky s dětmi, lidé s kartely, kteří křičeli tak nahlas, že jste přes ně neslyšeli ani svůj vlastní hlas. Všude se ozýval rachot klíčů, nesouhlasné pokřiky, jako bychom tím dávali najevo nejen těm politikům, konkrétně panu premiérovi, náš názor a odpor, ale i zbytku Evropy a celému světu.
Náš hlas se nesl daleko a dával najevo, že MY, Český národ, jsme národ hrdý a chceme spravedlnost.

Před demonstrací, se nedaleko konala přednáška a té se například účastnil jeden z bývalých prezidentských kandidátů, a to konkrétně Pavel Fisher, který ve volbách skončil na třetím místě. Kromě toho byl také velvyslancem ve Francii a poradce Václava Havla.

Kromě pana Fishera tu byli i Václav Hampl, předseda výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu a Parlamentu ČR, a Pavel Svoboda, předseda Výboru pro právní záležitosti v Evropském právu. Tito tři muži se představili, a pak řekli pár slov k tématu setkání, a to sice, "Co se děje v Evropě?" Téma to bylo vskutku rozsáhlé a vůbec jsem jim jejich výchozí polohu nezáviděla.

Většina z nich to uměla podat atraktivně. Pan Pavel Fisher, byl skvělý řečník, měl příjemný zvučný hlas, což mi věřte, zvláště u takto složitých témat je velké plus, účastníci někdy mluvili i patnáct minut bez přerušení o konkrétní otázce ( a ti, co si ještě pamatují maturitu, mi jistě potvrdí, že patnáct minut v kuse o něčem mluvit, může být delší, než se zdá) a tak bylo nutné, aby si dokázali po celou dobu udržet vaši pozornost.

Václav Hampl byl také dobrý řečník, měl taktéž výraznější hlas a podával informace s jistým vtipem a nadsázkou a to se mi líbilo. Politika je sice vážná věc, ale to ještě neznamená, že se u debaty člověk nemůže pousmát.

K panu Svobodovi bych asi jen podotkla, že ačkoli toho řekl mnoho a dobrých informací, bylo to poněkud nezáživné a často jsem se přistihla jak mě po pěti minutách jeho mluvení, sjížděla pozornost někam úplně jinam.

Celé se to konalo ve Skautském institutu v Praze a vstupné bylo zdarma. Mohli jste jen přijít a posedět, v opravdu krásné budově, s pěknými balkónky a mimochodem, pokud se někdy budete toulat po Praze, zajděte si tam, objednejte si nějaké dobré kafe a vylezte úplně nahoru k nějakému stolečku a prostě jen upíjejte, případně pokud kouříte, si zapalte cigaretku.

Celé je to jakoby na čerstvém vzduchu, ale pokud by náhodou byla zima, mají tam malou kavárnu s úžasným výhledem na Prahu. Doporučuji!

Občerstvení bylo v místě přednášky zdarma, mohli jste zakousnout mozzarellu s rajčátky, ovoce, sušenky, udělat si kafe nebo čaj a nebo zakousnout chlebíček. Přednáška trvala necelé dvě hodinky, poměrně rychle to utíkalo, vedla se debata, kdy se publikum ptalo přísedících a to vše v docela příjemném duchu.

Řešila se spousta věcí od Brexitu, po situaci v Evropě, po naší vládu a jaký to má dopad na vztahy s jinými státy, co by pro nás odchod z EU znamenal, kam by se mohlo odejít a zdali se to vůbec vyplatí. Taky fetišizace tohoto témata médii, které tomu možná dali negativnější nádech, než to dřív mělo.

Museli jsme odejít dřívě, protože jsme chtěli na demonstraci, ale i tak to bylo strašně fajn. Pak jsme se vydaly na Václavák. No, a jak jsem řekla na začátku, nevím co na to říct. Nabilo mě to takovou energií, dodalo mi to pocit, že jsem součástí něčeho většího, že MY, můžeme docílit změny. Že se nevzdáme a budeme bojovat.

Vylezly jsme s kamarádkou trochu výš a byla jsem příjemně překvapená. Bylo tam takových lidí. Nejsem si jistá, jestli jsem naživo viděla tolik lidí pohromadě. Ze začátku to bylo trochu chaotické. Ale když jsme tam pokřikovali a všichni se snažili dostat ze sebe ten hněv, který v nás naše politická situace vyvolala, splývalo to v jeden výkřik. Vox populi. Hlas lidu.

A co náš lid křičel? Babiši, máme toho dost.

Když jsme pak poodcházely stranou, potkaly jsme pana Drahoše. Bylo to opravdu skvělé. Byl velmi příjemný, milý, v klidu si s námi pohovořil, udělal si s námi pár fotek a hlavně a toho jsem si strašně vážila, se k nám choval, jako k sobě rovným, ačkoli jsme byly jen dvě mladé dívky, kterým se (hlavně mě, přiznám se) ze začátku třásl hlas z nervozity a strachu. Měla jsem strach, bylo neskutečné mít toho člověka tak blízko. Kdo si ještě pamatuje, že jsem o něm psala, jako o svém prezidentovi, asi ví proč. Moc toho člověka obdivuji.

Závěr? Politika není problém jen těch nahoře. Neměli bychom nad tím mávnout rukou. Neměli bychom volit jen proto, že kandidát A je mi sympatický. Měli bychom se zajímat. Zajímejme se. Ovlivňuje náš život a to naprosto. Nebuďme jen manipulovatelné marionetky, které se nechají táhnout jedním směrem.

Choďme do ulic, křičme ikdyby se náš křik lišil od zbytku. Nikdy to nevzdejme. Je v našich rukách, jak to s námi půjde dál.


JInak budu, teď psát více o politice, o větších i menších vládních stranách, jejich programech, kampaních, doufám, že vám je trochu víc přiblížím a třeba i povedeme zajímavou debatu. Přeci jen, možná budou předčasné volby, tak se to třeba bude i hodit a pokud ne, sebevzdělání není nikdy dost.