Vše prý nenajdu v knihách

12. dubna 2018 v 9:00 | Raquš |  Úvahy
Když jsem byla malá, většinu dětství jsem strávila v knížkách. Knihy byly můj svět. Četla jsem ráno v autobuse, četla jsem o přestávkách nebo o hodinách prvouky, četla jsem doma až do večera a pak tajně s rozsvícenou lampičkou do noci. Ačkoli jsem měla kartičku do knihovny, protože uspokojit mé čtenářské potřeby by bylo opravdu nákladné, věděla jsem, že není lepší pocit, než si koupit knížku.

Nebyla jsem ošklivé dítě, to opravdu ne, ale nebyla jsem ani úplně normální holčička. Nezáleželo mi na tom, jestli mi ladí tričko s kalhoty a byla jsem schopná recyklovat tři dny stejný culík. Hrála jsem si vždycky s klukama na vojáčky a poslouchala v devíti letech, zatímco mé spolužačky jely Hannu Montanu, Daniela Landu. S dívkami jsem si moc nerozuměla, ale ani mi to nevadilo, byla jsem prostě samotář. Zajímaly mě věci, co mě bavily, dějepis, vesmír, vývoj člověka a knihy.

Čtení není jen o příběhu, který se v něm skrývá. Čtení je dobrodružství a napětí. Je to o fantazii, o nocích kdy jen pijete kávu a říkate si, ještě jedna poslední kapitola. Mám pocit, že všechno to jsem četla, mě obohatilo nejen třeba v pravopisu, ale i o všechny ty životy, které jsem prožila.

Byla jsem tam, když Harry porazil Voldemorta, třásla jsem se hrůzou, když Neferet zavraždila Zoey babičku, smála jsem se všem Jaceovým vtipům v Městě z kostí a trpěla jsem s nimi všechny jejich bolesti, dilemata. Najednou jsem nebyla osamělá, byla jsem něčeho součástí, můj život byl velké dobrodružství. Zažila jsem ztráty a kouzla, byla jsem polobohem, divergentní, bojovala jsem za dvanáctý kraj.

Vzpomínám třeba, jak když jsem byla mrňavější a mamka uklízela, bylo pozdě večer, jsem jí dočítala konec Rozbřesku. Četla jsem sice trochu rychle, ale mamce to nevadilo a bylo to fajn. Bylo fajn, že se nám líbily podobné knihy, měly jsme se o čem bavit hodiny a hodiny. Když mi bylo deset, spolu jsme se zažraly do Stmívání, když jsem byla starší do Upířích deníků, Percyho Jacksona a teď třeba do Her o trůny.

Dokázala jsem se s někým identifikovat a měla jsem konečně pocit, že ačkoli jsem možná podivná, v knihách se stávám sama sebou. A ačkoli dříve jsem upřednostňovala si jen číst, před tím si někde hrát s kamarády, dle mě to nebylo horší nebo lepší, mně to prostě vyhovovalo.

Knihy mi daly ty nejdůležitější životní lekce. Učily mne, že hrdinové existují, že jsou lidé, kteří přemýšlí stejně jako já, a že nikdo není ztracený navěky. Také že bych neměla soudit dle prvního pocitu, že někdy nás zradí ten, od kterého bychom to nečekali, že láska ačkoli je krásná, někdy hrozně bolí, a co je opravdu dobré, nikdy není snadné.

Myslím, že ačkoli pro mnoho lidí, jsem byla podivná, nějakým způsobem mě to někam posunulo. Že jsem díky tomu vyzrála, že jsem se mnoho naučila.

Bylo mi řečeno, že prý vše nenajdu v knihách. Nesouhlasím. Věřte mi, v knihách najdete všechno, lásku, hněv, nenávist, smrt, život, štěstí, trápení, dobrodružství a dilemata. Nejspíš mi dotyčný chtěl naznačit, že bych neměla žít jen papírové životy, že bych měla žít ten svůj.

A já to dělám. Zkouším nové věci, učím se. Ale díky knihám, mám trochu směr. Například jsem se díky několika knihám rozhodla začít chodit na lukostřelbu. Chci cestovat. Já žiji. A naplno. Jen si mezi tím ráda vždy najdu čas na pár řádků. Protože knihy jsou jako zrcadla. Jen odráží to, čím skutečně jsme.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vašek Vašek | 12. dubna 2018 v 20:46 | Reagovat

Velmi hezký napsáno. Sám sice moc nečtu ale můžu říct že v tom co sem přečetl sem viděl vždycky malej kousek sebe a pomohlo mi to utvořit mou osobnost. Souhlasím s tebou, knihy sou super.

2 Simčulililinky Simčulililinky | E-mail | 12. dubna 2018 v 21:01 | Reagovat

Moje řeč díky příběhům zažíváme neskutečné dobrodružství, ale dokážeme žít i naplno v tom skutečném. Přece by to nebyla opravdová dovolená nebo prázdniny bez pořádné knihy, nejhezčí je, když pak začněš vytvářet svoje vlastní a ukládáš do nich svůj vlastní žívot a zážitky. to na to miluju nejvíce.<3<3<3<3

3 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | Neděle v 20:59 | Reagovat

Já jsem svoje dětství prožil hodně u televize :) Vychovávala mně mamka, taťka a televizní obrazovka. :D To je vysvětlení, proč se někdy chovám jako animovaná postavička. :D

„Četla jsem ráno v autobuse, četla jsem o přestávkách nebo o hodinách prvouky, četla jsem doma až do večera a pak tajně s rozsvícenou lampičkou do noci." Osobně mi příjde moc hezké, že s měla tak moc ráda čtení. Něco trochu užitečného :), co tě opravdu bavilo. Osobně mi na vyprávění příběhu příjde lepší televize (jak jinak u mně) ale časté čtení prý rozvíjí kůru mozkovou. Vzato časté dívání na televizi má přesný opak. Budu vypatlaný jako taťka Šmoula. Počkat. Taťka je chytrej. Ou, už jsem vypatlanej! :D :D

"Zajímaly mě věci, co mě bavily, dějepis, vesmír, vývoj člověka a knihy." Tak dějepis, vesmír, člověk a podobně jsou rozhodně zajímavější než Hannaha Montana. :) Píše Magicmax, který u Disney fanstránek má nastarosti část s Disney Channel. :D Proč jsem, sakra, tak vypalanej??? :D :D Jinak dokonce mám 7 DVD s Hannahou Montanou.

„ Mám pocit, že všechno to jsem četla, mě obohatilo nejen třeba v pravopisu, ale i o všechny ty životy, které jsem prožila." Souhlasím, že čtení rozvíjí! :) Máš to štěstí, že ty si ta rozvinutá. :)

„Bylo fajn, že se nám líbily podobné knihy, měly jsme se o čem bavit hodiny a hodiny." Je tak moc fajn, že jste si tak s mamčou rozuměli. :)

„ Učily mne, že hrdinové existují, že jsou lidé, kteří přemýšlí stejně jako já, a že nikdo není ztracený navěky." Holka z blogu MyLifeAsKari přemýšlí podobně jako ty a já budu ten hrdina! :D

„Knihy mi daly ty nejdůležitější životní lekce." Já nemám rád, když lidé příjmají poučení z fiktivním věcí. Autor napíše o své knize, že poučení je takové či takové, ale JE TO FIKCE! Nestalo se to. Jak z toho může být poučení? Dobré je že se to může stát Horší je, že když Spielberg natočí „Čelisti" o útoku žraloka a potom se pět let bojí lidé chodit na pláš. #IronickýÚsměv :) Nebo „Jurský park" A POTOM SE VŠICHNI BOJÍ NAKLONOVAT DINOSAURA! JÁ TOHO SPIELBERGA ZABIJU AŤ SE HO LIDI TAKY BOJÍ NAKLONOVAT! :D (Ten smajlík je tam je abych nevypadal nepříjemně. :D) Potom je tak těžký sehnat v moderní době nějakýho dinosaura...

„Nejspíš mi dotyčný chtěl naznačit, že bych neměla žít jen papírové životy, že bych měla žít ten svůj." Myslím že ano. Chtěl. :) Píšeš: „Byla jsem tam, když Harry porazil Voldemorta, třásla jsem se hrůzou, když Neferet zavraždila Zoey babičku, smála jsem se všem Jaceovým vtipům v Městě z kostí a trpěla jsem s nimi všechny jejich bolesti, dilemata." ale nebyla si tam skutečně, Raquš. Bylo to sice prima ale nebylo to skutečné. Já jednou se v 6-té třídě vloupal na základce do školního skladiště. Byla tam spousta podivuhodných věcí a mezi nimi byla i jedna křištálová koule. „Co, SAKRA, dělá na mojí základce křištálová koule?" pomyslel jsem si. „Asi jsou moji učitelé nějaká sekta či co?" Rozhodl jsem se, že věci tam prozatím ponechám a budu to mít jako zálohu pro další dobrodružství. :) V deváté třídě jsem se tam vrátil a vypůjčil jsem si ji. Ale vyskytl se problém. Koule byla v jiném patře než moje třída. Jak jí tam mám přes dozor dostat? Já ani neměl, co na tom spodním patře dělat! Chtělo to mít plán. Takže mi vypomohli Páťáci! :D Ááách, páťáci. Ty byly boží. No, šel jsem k nim do třídy. Naštestí mně při tom zatím nikdo nenačapal, že jsem na jiným patře než mají starší deváťáci být. Požádal jsem dvě páťačky, aby šla první do mé třídy a jedna měla po tričkem schovanou tu křištálovou kouli, aby jí tam pro pašovala. Odešli, tak jsem čekal a potom jsem viděl v dálce jak se ke mně běží a řvala: „Víťo, máme problém!". Udýchaná mi vysvětlila, že se první páťačka bojí jít do mé třídy. Sakra, já tam chodil skoro denně. :D :D Navíc, ona tam předtím se mnou chodila úplně běžně! Netušil jsem jaký měla problém. Tak jsem šel nahorů za ní a samozřejmě si mně všiml dozor! Těhotné páťačky si předtím nevšimla, ale mně samozřejmě ano! :D :D Bohužel, to nebyla ta paní z dozoru s kterou jsem přesunul na svojí stranu. :/ Dozorčí na mně křičela ale naštěstí jsem jí stihnul utéct! Potom u mé třídy byla páťačka s koulí pořád pod tričkem a vynervovaná. „Ahoj, proč tam nechceš jít?" jsem se jí zeptal, ale neodpověděla mi.
Dala mi kouli a zdrhla, jako by byla ráda, že už může jít. Nikdy jsem se nedozvěděl, proč tam nevešla. Podivuhodné. Byla tam již tolikrát.
Koule už byla u mě ve třídě! Moje Mission Inpossible byla naštěstí za mnou.
Gameři. Já nehraji hry, ale v mé třídě byly jen holky, co si nerozuměli ani mezi sami a rváči, takže lepší lidi jsem si vybrat nemohl. Většinou když jsem na ně mluvil, tak se dál plně soustředili na hry, ale tentokrát jsem dal mezi ně na stůj kouli a řekl: „Vsadím se s vámi, že zvládnu přesvědčit učitelku, abych jí ve výuce před třídou z téhle křišťálové koule něco vyvěštil!". Byl jsem chytrý. Když už to budu dělat, tak jsem na tom chtěl nějak vydělat.
Zazvonilo. Tehdy jsme byly dokonce spojené DVĚ třídy. Přišla učitelka a všichni jsme se postavili. „Posaďte se" řekla. Já ale růztal stát. Počkal jsem až získám její pozornost a řekl: „Paní učitel my jsme se jako třída rozhodli, že když jdete do toho důchodu, tak by jsme chtěli znát vaší budoucnost! Tak mám tady sebou tohle!" a ukázal jsem křištálovou kouli. „Páni! Tak... teda dobře." řekla mi. Odešel jsem ze svého místa a šel před tabuli a dal jsem někomu z předních míst na lavici kouli. „Bože, co budu dělat teď?" pomyslel jsem si. Byly jsme dvě třídy, které byly spojené a nikdy nic nás ani ve vyučování nedokázalo umrčet, ale tehdy všichni najednou zmrkli. Soustředil jsem se plně na tu křištálovou kouli a tvrdě jsem se soustředil a myšlenkou jí říkal: „Prosíím, ukaž mi něco. Aspoň jednou!". Stalo se něco neuvěřitelného!!! Já jsem v té křištálové kouli něco spatřil. Byla to hromada červených tulipánů vedle nějaké dřevěné zdi. Pověděl jsem to paní učitelka a ta překvapením vykřikala: "No páni! Já mám úchylku na pěstování červených tulipánů a mám jí na chapulě hrooomadu! :D Páni, a na důchod se tam plánujeme s mým manželem přestěhovat! :o Páni! :DD Ale já jsem to nikomu neřekla." Pak mi už křištálová koule nic neukázala, tak jsem si vymyslel, že budou mít zlého souseda a že zemře na rakovinu prsou. Potom se jsem ale uviděl, nějaké játra či srdce či co, já fakt nejsem doktor, jak je propýchnuté třema silnýma kovovýma tyčema. „Rakovina prsou!" jsem vykřiknul „Na tu zemřete. :)". Dodnes lituji, že jsem jí lhal.
Po tom jsme se samozřejmě učili. Pak ale přišel ten největší problém. Jak dostat křištálovou kouli zpátky? Sakra! Proboha! To je strašný. Nechal jsem kouli ve třídě tedy i na příští den. Po konci školy všichni odešli dom, až na mně a ta učitelku. Učitelka ke mně pomalu přišla a s úsměvem my řekla: „Kde si to sebral? Víš, že to byla součást osvětlení na záchodě?" Tak proto jsme měli na škole křištálovou kouli! :D Jako lustr! :D Po pár příštích dobrodružstvích jsem se i přesvědčil, že na dívčích záchodcích takové světla máme. Chtěl jsem pání učitelce odpovět pravdvě, takže jsem jí to prozradil. „Ze školníkova skladu." Paní učitelka mi tak nějak hezky naznačila, že mi drží palce s vrácením. Neřekla to přímo, kvůli svojí pozici, ale šlo to na ní vidět. :)
No jo, ale teď jak jí tam dostat zase zpátky. Tentokrát bez pomoci páťáček. Věděl jsem, že jdu nejspíše na sebevražednou misi ale musel jsem to udělat! Ale až na to přišlo, tak jsem si vybral špatný čas a chyběl mi plán. Šel jsem na to patro a zbystřila mně dozorčí. "Co tam děláš? Proboha, tam nic nemáš dělat!!" zařvala na mně. Do toho skladu jsem jí nedal pořádně a už jsem chtěl jít ale stalo se něco neuvěřitelného! Ona mně nešla nijak chytit. Ona stála na místě a jen se na mně dívala. Uvědomil jsem si, že musí stát na místě. Tak jsem v klidu pomalu prošel kolem ní bez spěchání při poslouchání jejího řevu. Já nerad trápím lidi, ale tehdy mně nc lepšího nenapadlo. Nijak jsem jí neodpovídal. Vyprávět jí jak jsem se vloupal do školníkova skladu a vezmul z tama křištálovou kouli a něco z ní učitelce vyvěštil? To ne. :) Teď už na tu škol samozřejmě nechodím, ale hřeje mně u srdce, že kdokoliv jako já, může tu kouli najít a něco senzačního s ní udělat! :)

A taky jsem s páťaky objevil "tajemnou komnatu". :D Proto sebou novým dalekohled, laser a baterku a říkám tomu výbava na tajemnou komnatu. :D A protože v realitě stačí i když se stále polovina, toho co ve filmu či knize, a stejně je to lepší, tak věřím, že je lepší něco zažít a nejenom o tom číst. :) Ale škola nebyla jenom kouzelné dobrodružství, ale skoro denně mi bylo ve škole špatně od žalůdku, byla tam neúcta k věcem, co jsem do školy chytal a další. Takže nikdo nemá dokonalej život. :( Můžu v Ask Magicmaxu zveřejnit administraci legendárního blogera, zkusit vyprankovat One Man Show, vyzpovídat youtubera Lukefry,... ale to neznamená, že se můžu cítit stále dobře.

„Například jsem se díky několika knihám rozhodla začít chodit na lukostřelbu." Tak to ti fandím, Dee! :) To je dobrý! To ti držím palce. :)

„Chci cestovat. Já žiji. A naplno. Jen si mezi tím ráda vždy najdu čas na pár řádků. Protože knihy jsou jako zrcadla. Jen odráží to, čím skutečně jsme." Moc se mi líbí ten tvůj konec! :) Děkuji za četbu. Píšeš jeden z blogů, které jsou pro mně příjemější číst. :) Děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama