Sladká samota?

13. června 2018 v 8:38 | Raquš |  Úvahy
Chci abyste na mě zapomněli. Nechali mě kdesi u vzdálených pláží. Smazali mé číslo, zbavili se mých fotek, vystřihli mě ze vzpomínek.

Ano, ráda bych byla ztracená. Mám pocit, že právě když jsme ztracení, nalézáme sami sebe. A já se tak zoufale potřebuji najít. Zabloudila jsem již před lety a marně se snažím dostat domů.

Zavírám oči a cítím, jak si moře pohrává s mým tělem. Vítr mi tancuje po vlasech a na chvíli jsem nesmrtelná. Vzduch voní slanou vodou. Písek se mi dostává mezi prsty ale nevadí mi to, je to příjemná změna.

Sem tam zavádím o mušli, která se neposedně snaží dostat ke břehu. Je tak naivní. Kdyby jen věděla, že svět tam venku, co jí tak láká, je krutý a bolestivý. Změnila by názor? Nebo by mi stejně nevěřila a stejně jako já kdysi, se vydala za iluzí lepšího světa, světa tam venku a až pozdě by zjistila, že zapomněla kudy přišla? Stopy, které jsem za sebou před lety zanechala, se marně snažím najít v závatém písku a zoufale ho rozhrabuji prsty.

Možná, že to patří k mládí. Ta iluze Platónovy jeskyně, ten pocit, že když vyjdeme ven, najdeme lepší svět, ale nakonec se každý poutník chce jen vrátit domů.

Křičím, ale přes vlny neslyším svůj hlas. Nevím jestli se směji nebo pláči, ale vím, že je to uvolňující. Jsem tam sama. Na pláži je sice zima, ale voda mě objímá a skoro to necítím.

Padám do vln, zavírám oči a konečně mám pocit, že jsem skutečně svobodná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 13. června 2018 v 16:07 | Reagovat

Tyjo, mám z toho husí kůži, hodně pěkné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama